Přestaňme malé děti strašit školou!

Nestrašte děti školou

Písek opodál střelnice se hemžil dětmi, které trávily odpůldne hrou. Jen Karlíček si nehrál, byl smutný a oči měl zarudlé nedávným pláčem. »Pročpak jsi plakal, Karlíčku?« otázala jsem se ho. Nechtěl se mi přiznat, ale pak jsem se přece dozvěděla, že pláče proto, že bude musit chodit do školy.

»Ale proto se nesmí plakat, Karlíčku, vždyť druhé děti se na školu těší,« pokárala jsem ho mírně. »Ano, ale já se školy bojím, že mi pan učitel nabije,« natahoval Karlíček opět moldánky. Divila jsem se, kdo Karlička tak poděsil. Uplakaný hošík mi prozradil, že ho tím lekala Máry, když zlobil a dokonce mu to potvrdila i maminka.

Zprvu se Karlíček na školu těšil, že si tam společně s ostatními hochy udělá velkého draka, ale když uslyšel o bití, kterým prý ho bude pan učitel častovati, dostal ze školy strach. Vymluvila jsem Karlíčkovi jeho obavy. »A proč ti maminka hrozila bitím ve škole?« otázala jsem se ho. »Chtěl jsem, aby si se mnou hrála, nebo mi něco vyprávěla. Ale přišla jedna paní a maminka mě chtěla poslat pryč. Když jsem hned neposlechl, pohrozila mi, že budu ve škole bit.«

Když jsem po týdnu Karlíčka potkala, byl již se školou dokonale spřátelen. Přiběhl ke mně a vyprávěl mi, že pan učitel je hodný a ve škole našel mnoho nových kamarádů, s kterými si společně udělá vytouženého draka. Strach se změnil v radost.

Maminka, která pro zábavu hošíka postrašila školou, se jistě provinila jak proti hošíkovi, tak proti škole a učiteli. Ze školy dítě nemá míti strach, ale má v ní viděti něco vyššího a radostného. Když dítě vstupuje do školy, hra se mění v hravou práci a později ve vážnou věc.

Učiteli, který má na starosti více dětí, je zatěžko své žáky si získávati a vymýtiti z jejich dušiček plamínky strachu, živené nerozumnými matkami.

Ale jestliže maminky dítě na školu rozumně připraví jako na první radostnou povinnost, ulehčí tím učiteli práci a prospějí i svým dětem, které k učiteli a ke škole přilnou dříve než ti, které musí zdolati chlad nedůvěry.