Problémy s umělým oplodněním v roce 1926: Kdo je otcem, když nedošlo k pohlavnímu styku?

Právní dosah umělého oplozování u lidí.

V žádném zákonodárství není speciálních zákonných ustanovení ani v trestním ani v občanském právu, jež by o umělém oplozování jednala.

Ba naopak je umělé oplozování zákrokem, jenž některé základní předpoklady platných zákonitých ustanovení přímo staví na hlavu. Tak na příklad předpokládá čl. 163. obč. zákona, že »za otce dítěte může býti pokládán jen ten, kdo s matkou v jisté době tělesně obcoval«.

Jest v podstatě umělého oplozování, že pro plod jím produkovaný toto ustanovení platili nemůže. A skutečně dnes již nechybí na judikaturách u všech národů, že k uznání paternity není vždy nezbytně třeba fysiologicky bezvadného aktu soulože.

Přes to, že umělé oplozování jest v celku therapeutickým zákrokem málo užívaným, přece pro svou velmi komplikovanou právní podstatu se již stal předmětem soudního rozhodování a bude jím nepochybně tím častěji, čím více se methoda umělého oplozování rozšíří.

Stalo se to v jednom německém procesu (v Düsseldorfu r. 1907), kde běželo o legitimitu dítěte z umělého oplození, jež žena bez vědomí svého impotentního manžela jeho semenem z pollucí získaným na sobě prováděla.

Proces ten prošel všemi soudními instancemi, vyžadoval dobrých zdání řady odborníků a zabýval se právním jádrem věci.

Proces se skončil názorem, že dítě umělou inseminací zplozené jest legitimním ve smyslu občanského práva.