Proč bychom jízdě na lyžích neměli říkat lyžování?

Jezděme na lyžích, ale nelyžujme.

Kdykoli se objeví u nás něco nového, co nevyrostlo z našeho prostředí, hledáme a razíme pro to nová slova, která jsou zpravidla na štíru s duchem a čistotou našeho jazyka.

S rozvojem lyžařského sportu u nás přišla též potřeba, abychom lyžařův výkon nějak vyjádřili, a aniž jsme dlouho přemýšleli, řekli jsme si, že budeme „lyžovat“, že „lyžování“ je zdravý sport atd. Kdyby někdo řekl, že člověk jezdící na koni „koňuje“, že „koňování“ je také zdraví velmi prospěšné, sotva bychom se neusmáli.

Protože jsme odjakživa docela dobře vystačili se správným řešením, že na koni jezdíme, tak jako jezdíme na voze, na sáňkách, na bruslích. Vsázím se o nevím co, že od venkovského kluka neuslyšíte ani že „bruslí“, ale že jezdí na „želízkách“ nebo na bruslích. Protože i to „bruslení“ je pro zdravého venkovského kluka přitaženo trochu za vlasy.

Proč jsme si podobně jako z bruslí, z nichž jsme stvořili „bruslení“ a „brusliti“, neutvořili z lyži „lyžení“ a „lyžiti“, a proč jsme sáhli zrovna k „lyžování“, je také záhadou, přesto že by jazyková správnost ani pak nepřišla na své.

Tihle vynálezci nových slov jsou patrně přesvědčeni, že sloveso, vyjadřující úkon, musí býti utvořeno z podstatného jména, označujícího příslušné náčiní nebo nářadí. Představte si, že by se nám takový postup dostal do tělocvičny.

Pak byste musili přestat cvičit na hrazdě, na kruzích, na bradlech, přestali byste šplhat na laně, skákat přes kozu a krásně byste „hrazdovali, knihovali, bradlovali, lanovali, kozovali“. Toho nechtějte a přestaňte raději „lyžovat“, a zato hodně, pokud hory sněhu dají, jezděte na lyžích.

I „lyžaření“ se vyhněte. „Lyžařit“ jsme odvodili z podstatného jména lyžař a řekli jsme si, že je to dobré, protože i kovář zplodil kovaření a kovařiti. Jenomže: řekneme-li, že kovář kovaři, a krejčí krejčuje, říkáme tím, že tito bodří řemeslníci provozují svou živnost; chceme-li však označiti jejich práci, říkáme, že kovář kove a krejčí šije. Proto i naši „lyžaři“ si své označení jen vypůjčili, neboť pochybuji, že by „lyžařili“ z povolání.

Tady by nám pomohlo jen jediné, když už mermomocí nechcete jezdit na lyžích a nechcete býti jezdci na lyžích: najiti nové sloveso, které by přiléhavě označilo ježdění na lyžích, a to s větším zřetelem k vlastnímu úkonu než k náčiní; které by nějak vyjádřilo onen rychlý smyk po sněhu a nemyslilo tolik na lyže.

Jenže taková slova se nevymýšlejí, protože při takovém vymýšlení zpravidla šilháme, jak tomu říkají jinde, „zhlídneme“ se v tom, a porodíme pak jazykovou zrůdu. Proto bude lépe počkat, až se náhle vyskytne něco samo. Jakož bylo vždy na počátku.

A zatím ježděme na lyžích a konec konců buďme i „lyžaři“, s tím přídechem bodrého humoru, který z nás lyžařů z povolání ještě nenadělá.