Proč mají čeští Židé německá jména a jak se vyvíjel vztah Čechů a Židů

Židé v Čechách

Jedna z nejčastějších výtek, činěných Židům v české literatuře antisemitské, jest jejich němectví, jejich činnost germanisatorská; nepřilnuli prý tak upřímně k lidu, s nímž žijí, jako jejich souvěrci v jiných zemích, nýbrž nadržují němectví, stávají se jeho oporou atd.

Snad by ti, kteří tyto výtky činili, nebyli Židy tak příkře odsuzovali, kdyby byli hlouběji uvažovali o příčinách, které kulturní asimilaci Židů k českému národu překážely, a kdyby si byli uvědomili, jak česká veřejnost často sama sblížení bránila.

Od Židů bývalo žádáno příliš rychlé přeorientování, jaké při jejich dlouhé, historicky odůvodněné německé tradici ani nebylo možné.

V době předbělohorské užívali ještě pražští Židé ve svých stycích s křesťany z valné části jazyka českého a pražské ghetto nabývalo aspoň zdánlivě charakteru českého. V době pobělohorské stala se dorozumívacím jazykem s křesťanským okolím němčina.

Mezi sebou užívali Židé žargonu, německo-židovské hebraismy a slavismy silně prostoupené řeči, jejíž obraz se nám nejlépe zachoval v dopisech pražských Židů vídeňským Židům z roku 1619 (viz A. Landau und B. Wachstein: „Jüdische Privatbriefe aus dem Jahre 1619“, Vídeň 1911); ve vědeckých dílech užíváno bylo hebrejštiny.

Takový byl stav až do doby císaře Josefa II., jehož germanisatorské činnosti Židé podlehli stejně jako národ český, snad ještě snáze, poněvadž žargon jim usnadňoval znalost němčiny. Císař Josef II. zavedl do židovských škol němčinu jako jazyk vyučovací, matriky dal vésti jen po německu a nařídil Židům pod přísným trestem, aby přijali německá jména. A Židé se rádi podrobovali císařským nařízením, poněvadž v liberálním mocnáři, jenž tolerančním patentem udělil náboženskou svobodu, jim zjednal přístup do středních a vysokých škol a jim dovolil usazovati se v městech, viděli osvoboditele od nejtěžších pout ghetta.

Němectví zdálo se jim býti ztělesněním vší snášelivosti a německý jazyk a německá kultura mostem k ní. Význam němčiny pociťovali Židé, odkázaní na obchod, tím více, poněvadž se všechen obchod a průmysl nacházel v německých rukou. Když byla Židům roku 1848 udělena rovnoprávnost, dostávalo se jim, jako Němcům, snadnějšího přístupu do společnosti, než kdyby se byli hlásili k češství; tvořiliť Cechové v městech ještě dlouho nižší vrstvu společenskou. Německé úřadování v městech a na panstvích umožňovalo Židům přímý styk s úřady a znalost jazyka německého jim dodávala duševní a sociální převahy nad českým sedlákem.

Že Židé v letech padesátých (v době nového absolutismu) před úřady pokorou zmírali a jim při jejich germanisatorské činnosti byli i rádi nápomocni, nelze jim vyčítati ve zlé, uvážíme-li, jak se po tisíciletém ujařmení chvěli o svobodu sotva nabytou a jak byli na úřadech závislí. Při vší náklonnosti k německé řeči nelze u židovských mas do padesátých let minulého století mluviti o německo-národním uvědomění. Jejich sevření v ghettě, jejich společenské odloučení od křesťanského světa udržovaly a utužovaly jejich uvědomění židovské. Poměry se změnily v letech šedesátých. Tehdy nacházeli se Židé v českých zemích úplně ve vleku německo-liberální strany, v Rakousku neobmezeně vládnoucí, zatím co národní uvědomění českého lidu nabývalo velikého rozšíření a veliké intensity.

Jako kdysi císař Josef naklonil si i liberalism Židy, přivodiv jejich úplnou emancipaci od dřívějších obmezení. Odvrátiv je od konservativní tehdy politiky české, zdržoval je po dlouhá léta od češství a využíval jich pro své cíle německo-národní. Německy vychovaní Židé tvořili s německými úředníky, německými obchodníky a průmyslníky (mnohdy českými renegáty) německé jádro města a pomáhali udržovati jeho německý ráz. K vládnoucí německoliberální straně poutala Židy okolnost, že v ní viděli vrchol svobodomyslnosti a občanské snášelivosti. Za éry německoliberální politiky dostávalo se Židům nejen úplné volnosti v obchodě, nýbrž i společenských poct posud neslýchaných. A její přednosti byly Židům vštěpovány jejich novinami, zatím co česká žurnalistika Židy jako nositele němectví co nejostřeji potírala, nepátrajíc po příčinách toho zjevu, nýbrž vidíc jen účinek.

A tak došlo k přizpůsobení a přilnutí Židů k českému národu hodně pozdě. Teprve v sedmdesátých letech minulého století začalo klíčiti sémě, které před rokem 1848 Siegfriedem Kapperem uloženo bylo do české půdy. Roku 1876 ustavuje se „Spolek českých akademiků Židů“, jenž si obírá za úkol „šířiti lásku k vlasti a mateřskému jazyku mezi Židy“, a jenž svou snahou po sblížení Židů se vším duševním životem českým usiluje především o asimilaci kulturní. Roku 1884 vzniká „Or Tomid“, spolek pro zavedení češtiny do židovské bohoslužby, roku 1893, kdy se v Praze a po venkově byla ustavila celá řada českožidovských spolků, dochází k založení „Národní jednoty českožidovské“, které již nejde jen o asimilaci národní, nýbrž i společenskou, sociální a politickou.

Čeští Židé příslušeli velikou většinou ke straně mladočeské, jejíž heslem byly svobodomyslnost, rovnost a bratrství, ale její liberalism byl od českých Židů přeceňován. Vystřízlivění dostavilo se roku 1897, kdy po pádu ministerstva Badeniho došlo k protižidovským bouřím v Praze i na českém a moravském venkově. Přišla Polná a mladočeská strana se zvrhla ve stranu krajně antisemitskou. Čeští Židé ji opouštějí a dávají se do liberálního tábora realistického a sociálnědemokratického.

Rok 1897 a Hilsneriáda se zapomínají, český antisemitism vystřízlivěl, horečka protižidovská se značně umírnila a český člověk považuje tento stav za známku pokrokovosti. Přichází válka a doba převratová. Antisemitism propukne stejnou měrou jako v době polenské, Židé jsou obviňováni, že uráželi za války český národ, že denuncovali rakouským úřadům české lidi — ojedinělé případy, které se dosti často přiházívaly i u Nežidů, byly zevšeobecňovány — že zdražovali potraviny atd.

Antisemitism vlivem hlavy státu a několika rozvážných politiků pozbývá však brzy svého ostří a uchyluje se do několika málo politických stran. Od vlády dostává se Židům československým svobody a rovnoprávnosti, kterých jim mohou Židé jiných států záviděti.

Českožidovství vznikl na počátku tohoto století vážný sok v sionismu. Sionismus, jehož heslem bylo obrození židovského národa a zřízení židovské domoviny v Palestině, vyvolán byl roku 1896 vídeňským spisovatelem Theodorem Herzlem a šířil se na obratu století 19. a 20. bleskurychle po Rakousku a mimo Rakousko tam, kde Židé žili ve větších masách, na př. v Polsku, Rusku a Rumunsku. (Na Rusi existovalo již obdobné hnutí, t. zv. Choveve-sionismus.) Nositeli Herzlových ideí byli s počátku, jako šiřitelé všech ideálních hnutí, studenti a jimi dostal se sionismus i do oblastí českých. Na Moravě, jejíž židovští synové studovali skoro výhradně ve Vídni, zakotvil dříve a pevněji než v Čechách.

V Praze začal se sionismus uplatňovati teprve působením spolku židovských akademiků „Bar Kochba“ okolo roku 1908. Spolek ten, jenž ovlivňoval ideové úsilí ve světovém sionismu — není náhoda, že Martin Buber proslovil své „Tři řeči o židovství“ ve spolku Bar Kochba — smí se honositi, že jeho členové (na př. Hugo Bergmann, Viktor Kellner, Hugo a Leo Herrmannové, Robert Weltsch, Hanuš Kohn, Ang. Goldstein, Oskar Epstein a j.) dnes stojí na nejčelnějších a nejodpovědnějších místech světového hnutí sionistického.

Sionismus vnikal v Praze s počátku jen do prostředí německožidovského, ale znenáhla razil si cestu i do pražských židovských kruhů česky orientovaných a na český venkov. Šiřiteli jeho byli opět studenti. Roku 1909 založilo několik členů spolku Bar Kochba (posluchačů českých vysokých škol v Praze) spolek židovských akademiků Židů „Theodor Herzl“, jenž přednáškami, pozoruhodnými publikacemi a výchovou dorostu doposud blahodárně působí pro šíření a upevnění sionismu v českém kraji. V Brně ustavil se po zřízení Masarykovy university bratrský spolek pražských Herzliánů.

Snad nebude od místa povšimnouti si, jaké stanovisko zaujímal a zaujímá český inteligent jako představitel českého národa vůči Židovstvu českému, ať již českožidovskému nebo sionistickému. Byli muži, již sympatizovali s hnutím českožidovským, očekávajíce od něho posilu pro český národ. Mohli bychom jich od Nebeského přes Vrchlického až do Jiráska napočítati dlouhou řadu a potřebovali bychom jen nahlédnouti do Českožidovského kalendáře, abychom se přesvědčili, kolik nežidovských spisovatelů do něho přispívalo.

Sionistické hnutí je posud v české veřejnosti příliš málo* známo a ještě méně pochopeno, než aby se mu dostalo z řad českého vzdělanstva většího počtu přátel. Zde však neváží počet, nýbrž osobnosti. Pan president Masaryk nesčíslněkráte projevil ve spisech a řečech svou sympatii k sionismu (viz mou brožuru „Masaryk und das Judentum“) a nejsilněji ji zdůraznil svou cestou do Palestiny. Prof. filosofie Fr. Krejčí zavrhuje asimilaci z důvodů mravních a jest toho názoru, že povinnost zachovati svůj národ platí i pro Židy. I Machar, jenž byl přítelem českých Židů, nesouhlasil s jejich teorií. Vyslovil své mínění, že Židé jsou zvláštním národem a že jejich kulturní poslání vyžaduje, aby jím zůstali. Jeho sympatie se sionismem obráží se v básni „Žid, procházející troskami Fora Romana“ („Barbaři“).

Jako upřímný přítel sionistického hnutí osvědčil se prof. Arne Novák, jenž se ho z přesvědčení ujímá slovem a písmem, nehledě k útokům, které mu z toho vznikají. Od české veřejnosti žádá, aby přiznala Židům jejich národní sebeurčení. „Jestliže sebeurčení národů, tedy sebeurčení pro všecky národy, bez výjimky a bez kompromisů,; právě Židům, kterým jsme po desetiletí vytýkali oportunismus, nesmíme zbraňovati v jejich národním rozvoji ze svých důvodů oportunních“ („Sionismus, idea a skutečnost“, str. 120). Horlivými propagátory sionismu jsou konečně učitelé Milic a Petrbok, kteří v přednáškách a článcích šíří mezi českým obecenstvem vědomosti o moderní Palestině.

Vedle přátel Židovstva, ať českých Židů nebo sionistů, nacházíme v českém národě a jeho písemnictví ovšem i dosti antisemitů. O tom nás poučí nejlépe naše práce, jíž nechceme předbíhati.

To jest letmý přehled národněpolitického vývoje Židů v českých zemích od konce 18. století do dnešní doby, jenž nám vysvětlí tu židumilný, tu zas antisemitský ráz české literatury, a který nám dá pochopiti aktivní účast Židů na českém písemnictví.