Proč s Mikulášem chodí čerti a jaké jsou rozdíly oslav svatého Mikuláše ve slovanských zemích

Sv. Mikuláše. 6. prosince

Na svatého Mikuláše.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

O vánocích vrací se postup světla denního, jasná nebesa či ráj otvírají se opět a panování světlo- či běl-bohů počíná znovu při zanikáni moci černobohů zimných — anebo — abychom to jinak ještě vyřkli: staří bohové, Dědy, Báby ustupují vládu svou mladším.

Tím se vysvětluje i domnění Rusínů v Haliči, že sv. Mikuláš převezme vládu světa, až prý náš pán bůh sestárne. Pod jménem Mikuláše, jež co „Nikolaos“ znamená vítěze národného, kryje se totiž bezpochyby u Slovanů Svatovít, u Němců pak Wuotan (Odhinn).

Bájili pohané, že v přechodném tomto čase vánočném Svatovít s Perunem (avšak ještě v zimné toho boha či v zlé podobě) navštěvuje lidi, rovným to spůsobem jako u nás lid až podnes vypravuje, že p. Ježíš s Petrem chodíval po světě. V legendách takových mívá i sv. Petr vždy jakousi ochablou, nechvalitebnou vlastnost do sebe, kdežto pán Ježíš výjevem je čisté dobročinnosti. Jestiť tudíž k pravdě podobno, že jako na místo Vesny na mnoze vstoupila v bájích p. Marie, takže na místo světloboha dobročinného Ježíš a na místo ochabujícího Peruna sv. Petr byl vstoupil. Sv. Mikuláš a p. Ježíš zastupují tedy v tom ohledě stejnou osobnost báječnou a rozdávají skutečně oba darů, někde sv. Mikuláš místo bývalého Víta či boha vzduchu k novému světlu dospělého, někde ale Ježíšek místo mladého slunceboha.

Pohanstvo ale, ba i středověk ještě, neuspokojovalo se pouhými pohádkami, jako na mnoze my, než majíc silnější plastické či dramatické moci do sebe, vykonávalo i hned obřady svými to, co myslí bájilo. Pozůstatkem takového dramatického zjevení bývá u nás i návštěva sv. Mikuláše s čertem, (ve Švýcařích „Samiklaus mit dem Schmutzli“). Že se Perun v středověku obrátil v čerta, je věci vůbec známou. — Řetěz pak, na kterém někdy sv. M. vodívá čerta, je vnější úkaz okovy báječné, kterou se v mysli lidu i v pověstech našich zimní bohové vůbec víží.

Na Moravě bývá sv. M. doprovázen hojnými v čerty a židy přestrojenými hochy. Neukazoval se však za starodávna Perun tento v podobě moderného čerta, než s příznaky na mnoze starověkými. Tak chodíval a chodí místy ještě ve Švédsku Julbock, muž co kozel přistrojený a počerněný, v Němcích chodívá místo čerta se sv. Mikulášem muž nesa řechtačku kozlí kůží potaženou (klapperbock), co zřejmě na Peruna káže, jemuž byli kozli zasvěceni; někdy bývá muž hrachovinou obvinut, jehož i my, ale na jaře, co „medvěda“ známe. Řechtačkou působil muž onen hřmotu velikého, jak u nás i čert řetězem svým strašně chrastívá, co buď na hřímajícího Peruna káže, buď na ruch v povětří, o kterém se po celý čas vánočný bájilo. Ruch týž napodňoboval se nesmírným boucháním a tlučením (anklopferleinstage) obřadně a vysvětluje se podáním, že o vánocích zvlášť „wütendes heer“ či u nás „Meluzína“ se jeví.

Sv. Mikuláš přichází nyní ovšem hlavně jen co kněz či biskup přestrojený, avšak nebylo tomu tak v dávnověkosti. Jako Svatovít v bájích jezdíval na bílém svém koníku, tak si představovaly první doby středověku i sv. Mikuláše co rytíře v brněni (jako k. př. nyní ještě sv. Jiří) a děti německé sypávaly si o svatvečer sv. Mikuláše ovsa do střevíců, jejž pak vysypávali na velkou mísu, aby jej tak podati mohli koni sv. Mikuláše.

Nepřichází též všudy M. a čert asi tři neděle před vánocemi, nýbrž místy na vánoce samé. V Sedmihradsku znají ho Němci co Kräst-moan (Krist-mann). Dělají mu z díže či necek koníka, bílým plátnem potaženého, na kterémž sedě, zaobalen bývá v plášť, a dětem darů rozdává).

Plášť je symbol větru a Mikuláši-Vítovi tedy nutným oděvem, jako meč-blesk Perunovi je zbraní. Upozorňuji na českou píseň: Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, byly oba smutní. Kdo mívá v bájích divotvorný plášť, létává s nim kam jen chce, jako kdo mívá meč, porubává jím vše. Mikuláši-Vítovi přináležel za starodávna jistě i klobúk, jakéhož sochy boha toho i mívaly, poněvadž klobouk býval symbolem nebe oblakového, kryjícího ráj světlý. V pověstech tedy kdo má divotvorný klobouk, stává se neviditelným. Též u nás přichází sv. Mikuláš tajně a na mnoze dětem i neviditelně, ponechávaje jim toliko darů. Nikdy nevidíme ho též s obnaženou hlavou navštěvovati domy.

Vždy bývá sv. Mikuláš původně dobrý, dary dávaje. Později ovšem, hlavně když sám přicházel, jako v Německu co knecht Ruprecht, v Rakousku co Krampus, v Bavorsku co Semper, v Loketsku co Zemper jevil i dobrou i zlou stranu, obdaruje dobrých a trestaje zlých, co snad místy hlubšího mívalo smyslu. Mělo to doložiti totožnost Svatovíta a Peruna, totožnost jedné a téže přírody, jež v přechodu svém právě ze zimy na jaro i zlou býti si objevovala i dobročinnou. Připamatuji též, že i v slovanských pověstech nemotorní, neohrabaní, ba někdy i přihlouplí rekové, siláci či obři téhož bývají významu.

Čím blíže však sv. Mikuláš stál vánocům, tím snadněji bylo jemu, splynouti s Ježíškem vždy dobročinným. Na Lužici k. př. nechodí M., než místo něho „bože džjeco“ od rodiny k rodině, přinášejíc dobrým dětem darů a doprovázeno jsouc někdy Rumprichem, Rumpudichem t. mužem v obráceném kožiše.

Pozorovati slušno i to, že až podnes sv. M. darů nedává, než nakládá, co má ráz prastaré dávnověkosti do sebe. Děti naše říkají též pořekadlem starodávným, „co nám sv. M. nadělí,“ jako staří Čechové podle Vaceráda „naděli-bóh“ nazývali „avitarium, quod super mensuram vel pondus justum adiciebatur, ut cumulus vocatur in modio.“ Jak němečtí hoši si ovsa sypávali do střevíců pro koně Mikulášova, tak vykládají děti naše hlavně punčochy za okna, aby jim ve spaní do nich darů nadělil sv. Mikuláš. Toť bije ještě na starý náhled, že zvenčí, ze vzduchu, z podnebes či z podkraje ráje přichází Vít-Mikuláš a přináší darů rajských až potud tam ukrytých. Na Moravě očekávají s večera sv. Mikuláše přímo po řetězí zlatém s nebe se spouštějícího.

Ježíšek ale nenakládá do okna, nejsa větrobohem, než rozdává přímo — někdy neviditelně a tajně, někdy zastoupen jsa andělem (v jehožto společnosti jeví se někdy i čert). —

Metly sv. Mikulášem dětem obyčejně darované byly původně pruty čárovné (virgulae, Wünschelruten) či pomlázky. Ve Švýcařích věšejí dary Samiklausa na stromek, což vzpomíná na pohanský voreček štěstí, heckbeutel). Stromek bývá ozdoben a osvětlen jako náš stromek vánočný, obraz to rajského stromu. V Sedmihradsku jmenují nadělení to „ein sacken.“

Jako o každý velký svátek mívali za starodávna jistě i Slované na svatvečer sv. Mikuláše zvláštného pečiva či jídla, nyní jídají jen Srbové varicu na den sv. Mikuláše a pijí na česť sv. M. „Jož boga molimo i prečistu slavu! sveti Nikola, svjema nam pomozi! ti nam daj vince veselo piti, veselo piti, u časti biti.“ Němci strojí ještě zvláštného pečiva, Niklas zöpfe zvaného, t. vánočné už pletenice.

Že dary vánočné bývaly původně oběti, trvajíce od sv. Mikuláše až k novému roku, ba původně až ke třem králům, dokazuje snad i jméno měsíce prosince u vymřelých Polabanů jako divem zachované t. trebe-mon, měsíc třeb či obětí.