Proč se člověk na rozdíl od zvířat musí učit plavat?

Příčina, proč člověk od přírody jako čtyřnohá zvířata plovati nezná

Moudrá příroda obdařila zvířata pudem, kterým při všech svých činech vedena bývají; člověku však zapůjčila o mnoho větší dar, totiž rozum, kterým mu jest prostředky poznávati, jimiž by dosáhl cíle svého.

Což by mu tento veliký dar prospěl, kdyby jako zvířata pudem jednati měl? Rozumem tedy všemu, následovně i plování naučiti se musí.

Při člověku vyvinují se ale všecky tělesné a duševní schopnosti a to jenom cvičením a vyučováním, i člověk tedy se musí seděti, choditi, mluviti, zkrátka vše, následovně i plovati, naučiti.

Proto praví i Plinius: „Jiná zvířata cítí svou přirozenost. Některá slouží sobě svou rychlostí, jiná rychlým letem, jiná sílou, jiná plováním. Člověk neví nic bez učení ni mluviti, ni choditi, ni jisti. Zkrátka od přírody zná toliko plakati.“

Poněvadž u čtyřnohých zvířat celá tíže těla ve vodě ku předu proti hlavě a předním nohoum padá, tedy se snaží jich tělo přední částí se ponořiti; majít tedy zapotřebí jako při chůzi svými údy pohybovati, aby dýchací ústroje nad vodní hladinou udržela.

Klesne-li nějaké čtyřnohé zvíře do hluboké vody, tož počne samo pudem do výše si pomáhati a jakmile ústroje dýchací nad vodní hladinu dostalo, pojme váhorovnou polohu a vesluje svými údy, aby břehu dosáhlo, nesnaží se výše, nežli nutno jest, se dostati nad hladinu vodní, nýbrž nechává jenom dýchací ústroje nad vodou.

Poněvadž ale u člověka celá tíže jeho těla ve vodě k zadní straně padá, a tělo tedy se snaží polohu hřbetní na se vzíti, jest to příčinou, že ten, který plavcem není, když do hluboké vody klesne, tak nemotorně a pomateně si počíná, že, na místo aby spůsobilou plovací polohu, (když se byl do výše dopracoval, což každý člověk pudem činí, vzal na se, a údy vesloval, by ku předu přišel), se výše nežli to možné jest nad hladinu vodní dostati snaží, a paže pudem do výše napíná, by se kolmou polohu, která jemu při chůzi spůsobilou jest, opatřil, čímž se pod hladinu vodní dostává a následovně utone.

Myslím, že by se bezpochyby méně lidí utopilo, kdyby, chtějíce si pomoci, ruce z vody nedávali. O pravdivosti tohoto výroku mohu dobrý příklad uvésti.

Nicholson vypravuje, že z mužstva jedné lodě na Gangesu, řece to velmi prudce tekoucí, jeden do vln klesl a jehož hlava nad hladinou mořskou viděti byla tak dlouho, dokud měl paže pod vodou, jakmile ale paže nad hladinu vodní vztýčil, v brzku pod vodou zmizel. Přišelť předce však vzhůru a tu jeden z důstojnictva volal naň, by nechal páže pod vodou, a tu pozorováno, že hlava jeho stále nad hladinou vodní se vznášela.

Poněvadž to ale dlouho trvalo, nežli zachraňovací lodice spuštěna a vypravena byla, vztýčil tonoucí ještě několikrát páže nad vodní hladinu, avšak vždy když toto učinil zúplna se ponořil a vždy opět po ponoření objevila se nad hladinou vodní hlava jeho, až konečně jej soudruzi na lodici vytáhli.

Dle zpráv a vypravování cestujících nezná i opice plovati. Jelikož dle těla nejvíce se člověku podobá, tedy padá tíže jejího těla k straně zadní, nedovede tudiž odpor vody, která se snaží tělo k zadní straně vésti, přemoci a spůsobilou plovací polohu vzíti, musí rovněž tedy v hluboké vodě utonouti.