Proč se děti bojí a jak dětský strach překonat?

Odnaučujme děti strachu.

Není důvodu, aby se děti bály více, než dvou věcí a ty ještě nejsou závažné. Skoro každé dítě se narodí s přirozeným strachem před hlučnými zvuky a s obavou před ztrátou opory — jinými slovy se strachem, aby neupadlo.

Pokusy na více než deseti dětech ukázaly, že dítě mezi čtvrtým a šestým měsícem nezná jiného strachu. Všechny ostatní strachy, jimiž jsou malé děti později souženy, jsou zaviněny osobami, které děti vychovávají. Když jsem studoval sny dětí, zjistil jsem, že pětadvacet procent dětí do osmi až devíti let trpí strašidelnými sny, v nichž se jim zjevuje zpravidla „bubák“. Sny o zvířatech byly také časté.

Děti věří všemu, co jim dospělí vyprávějí. U neposlušného dítěte, které strašeno „bubákem“ nebo kominíkem, vyvine se strach, který má škodlivý vliv na jeho pozdější život. Dítě myslí na strašidlo nejen během dne, nýbrž i v noci se mu zdá, že je jím pronásledováno. Nepřirozený strach dítěte před strážníkem vyplývá zpravidla z toho, že rameno spravedlnosti ztotožňuje s „bubákem“.

Strach ze tmy bývá u dětí velmi častý a tak zakořeněn, že ani v pozdější době se ho nezbaví. Jestliže rodiče správně vychovávají své děti, není důvodu, aby se tento druh strachu u dětí objevil. Jestliže však matka sama se bojí tmy, je jisto, že její děti se budou bát také.

Jeden známý profesor se svou ženou vychovával pečlivě své děti a oba dbali, aby jen chůvy, dobře cvičené, na děti dohlížely. Výsledek byl ten, že u žádného z hošíků se neobjevil strach ze tmy. Na jejich přátele udělal tento druh výchovy velký dojem, následovali jejich příkladu a výsledkem bylo, že jejich děti se také tmy nebály.

Tím se stalo, že vznikla celá kolonie dětí, které se nejen nebály tmy, ale vysmívaly se svým stejně starým druhům, u nichž tento strach zpozorovaly. Vidíme na tomto příkladu, že s náležitou péčí možno docíliti, aby se u dětí strach ze tmy vůbec neobjevil.

Některé spisy snaží se dokázati, že si děti přinášejí na svět strach před chlupatými zvířaty a že se tento strach rozšiřuje i na chlupaté látky jejich obleků. Není však dosti důkazů, které by o tom svědčily. Je však pravda, že děti se často bojí zvířat a že se jim často o nich zdá. V některých případech je však možno vypátrati původ tohoto strachu.

Malé dítě má rádo zvířata, škádlí je a tahá a protože nezná strachu, zachází s nimi někdy až surově. Jestliže však dítě si zahraje takto s cizím psem, může se státi, že pes zavrčí nebo i zlostně štěkne, čímž je dítě zastrašeno. Po této zkušenosti se bojí nejen onoho psa, ale všech psů, s nimiž se potká.

Tato obava před psy může se rozšířiti na všechna zvířata a je velmi těžko dítě z tohoto strachu vyléčiti.

Nejlepším způsobem jak postrašené dítě vyléčíme jest, když si v jeho přítomnosti hrajeme s nějakým dobráckým psem. S počátku bude dítě nedůvěřivé a v žádném případě nesmí být nuceno, aby si s psem samo hrálo, neboť tím by se jeho strach ještě zvýšil.

Jestliže se pokus zdaří — což se stane téměř vždy — bude zájem dítěte zvýšen a jeho přirozená láska ke zvířatům nakonec zvítězí. Může to trvati dlouho, ale námaha stojí za to.

Strach před tygry a lvy, o nichž se dětem často zdá, je vyvolán ovšem jiným způsobem. Snad to, když dítě slyší v cirkuse nebo v zoologické zahradě lva zařvat může býti příčinou, větší odpovědnost však nesou filmy a ilustrace v dětských knížkách. Děti však málokdy vidí tato zvířata, takže tento strach nemá u nich dlouhého trvání.

Podivný případ však jsem zjistil u jednoho dítěte, které mělo rádo všechna zvířata, nesneslo však pohled na králíka. Jakmile byl živý králík přinesen do kuchyně, dalo se do křiku.

Žádný z jeho sourozenců se ale králíků nebál. Matka se moudře rozhodla, že dítě z tohoto strachu vyléčí a nechala proto jeho bratry, aby si s králíkem denně hráli.

Dítě přihlíželo k jejich zábavě, ale dlouho se neodvážilo přiblížit. Až jednoho dne se odvážilo králíka pohladit. Od té doby si hrálo s králíkem tak rádo jako ostatní děti.

Jak jsem již řekl, u dětí jsou vzbuzeny strachy špatnou výchovou. Když matka se bojí tmy, přepadení nebo bouřek, nemá nikdy před dětmi o tom hovořit, protože u nich vzbuzuje pocity, podobné svým. Právě tak mluví-li matka před dítětem stále o svých chorobách, vzbuzuje u něj strach o vlastní zdraví, který je zbytečně tíži.

Je ovšem třeba upozorniti děti na nebezpečí, které jim v životě hrozí. Je zdravé, bojí-li se ohně nebo přechodu přes frekventovanou ulici. Avšak tento pud sebezachování je zcela jiného druhu a nikdy nemá na dítě škodlivých účinků.