Radeckého pochod: trik Johanna Strausse, který z pochodu udělal hudební hit

„Pochod Radeckého“ vznikl - z vídeňské odrhovačky.

Josef Václav Radecký z Radče.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Se vzpomínkami na rakouského maršálka Radeckého, od jehož úmrtí uplynulo právě 75 let, oživla i vzpomínka na známý pochod Radeckého, který přežil slávu toho, jemuž byl věnován a kterým venkovské kolovrátky až do válečných let týraly sluch a nervy smrtelníků.

V našem lidu kolovalo množství ironických persifláží na motto: „Radecký, Radecký, to byl velký pán...“ Lid doplňoval na rým: .,Ten vozíval staré baby na trakaři sám...“, nebo „ten vyvalil půlku piva a vypil je sám..“

A tak dále, více méně naivně poněkud obhrouble. Naši vojáci a náš lid neměl věru příčiny k nějaké vděčnosti za to, že za zájmy habsburské dynastie tekla pod Radeckým na bojišti česká krev v plných proudech.

A zvítězil-li na př. Radecký u Custozy, měli na tom vítězství hlavní podíl čeští vojáci, jako na př. mladoboleslavský pluk, slavící právě 250. výročí, který ve zmíněné bitvě byl poslán do nejprudšího ohně.

„Pochod Radeckého“ vznikl r. 1848 — v revolučním roce. Složil jej kapelník Strauss, otec a zakladatel proslulé rodiny vídeňských hudebních skladatelů Straussů. Po prvé byl zahrán v srpnu uvedeného roku na Wasserglacis, oblíbeném zábavním místě vídeňském.

Když hudba spustila a dokončila „pochod Radeckého“, zůstali Vídeňáci jako omráčeni. Chvíli trvalo, než procitli k potlesku, který pak nebral konce. A až do konce koncertu musel býti kousek stále a stále opakován, nepřetržitě hrán...

Proč se tento pochod Vídni tak zalíbil? Strauss uskutečnil ve skladbě zajímavý nápad, že pro trio pochodové užil motivu z odrhovačky, která byla tehdy velmi populární mezi vídeňským sborem dobrovolníků.

Tito dobrovolníci byli ve skutečnosti dokonalí „ulejváci“ a místo na italském bojišti, bojovali hlavně mezi sebou ve vídeňských tančírnách a hospodách. Historik o vídeňském korpusu praví:

„Tento vojenský sbor byl vším jiným, než armádním sborem válečníků. „Výkvět“ Vídně byli většinou chudokrevní ubozí ďáblové, na nichž bylo ihned viděti, že hlavní jejich touhou je nikoli bojovati za císaře pána, nýbrž dostati — 10 zlatých žoldu.“

Ale arci — jako „potravu pro děla“ měla Vídeň přichystány vždy hlavně slovanské vojáky.