Římskokatolická církev a podivná náboženská svoboda za dob Rakousko-Uherska

Státní církev.

Státním náboženstvím v bývalém Rakousku byl římský katolicism. Ostatní vyznání byla pouze státem uznána — lépe řečeno trpěna.

Hlavní roli v říši Habsburků hrála římská církev. — Ta byla protěžována, hýčkána, ta měla hlavní slovo u dvora, u vlády a státních úřadů. Římská církev dávala pokyny — a rakouská vláda je vždy uposlechla. Římská církev byla církví státní.

Ostatní vyznání nebyla ani na roveň postavena. Tak na př. obyčejný žid nemohl dosáhnouti místa úředníka VIII. hodnostní třídy, žid nemohl se státi štábním důstojníkem.

Aspoň pro forma se musel nechat pokřtít, musel se stát matrikovým katolíkem — de facto zůstal i na dále židem, ale to církvi dělalo dobře.

Jak příslušníkům jiných církví, nebo dokonce lidem bez vyznání bylo měřeno — to je známo z celé řady persekučních případů, hlavně z řad učitelských.

Jak bude nyní, když zbavili jsme se nadvlády Habsburků? Bude na dále trvat nespravedlivé nadržování té neb oné konfesi?

Jak k tomu přijde jinověrec, protestant, žid, aby mimo příspěvků do své náboženské obce ještě přispíval ve formě státních dani na účely katolické církve, jak k tomu přijdou poplatníci jiných vyznání a bez vyznání, aby platili římské kněze formou kongruy — aby vydržovali celé hordy římských kněží nesnašenlivých a jim krajně nepřátelských?

Ať si své kněžstvo, které potřebuje ke svým černým účelům, církev vydržuje sama a nenechává si je platiti státem, proti němuž stála vždy v odporu. To římské bojovné kněžstvo je nebezpečným nepřítelem všeho kulturního, jest houževnatým nepřítelem každé svobody, pokroku a osvěty.

Republika československá musí odhodit státní náboženství říše habsburské a musí míti ohled nejen na matrikové katolíky, ale i na občany ostatních konfesí — a provésti rozluku od Říma co nejdříve. Paktování s Římem přineslo národu českému vždy jen škody, byli jsme vždy napáleni Římem, vždy jsme na jeho pletichy dopláceli hospodářsky, politicky i duševně.

Rozluka státu od církve, odkázání státního náboženství bývalého Rakouska do jeho mezí jest nutností nejen proto, abychom uchovali svobody nabyté, nýbrž také proto, abychom mohli hájit uskutečnění svobod příštích. Heslem nejbližších zítřků musí býti: Pryč se státní církví!