Rodičovství podle roku 1916: Jak naučit děti vděčnosti, když je celý svět nevděčný?

Děti.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nevděčný svět.

Vděčnost je dosti vzácná, protože zavazuje celou bytost člověka.

Kdo je vděčný, ten prokázané dobrodiní uznává, cítí, že nemá na ně nároků, že ani toho dobrodiní není hoden a konečně má vůli dosti silnou, aby dík svůj slovy vyjádřil. Toto poslední je nejtěžší, neboť o to rozbíjí se dík u většiny lidí a činí je nevděčnými. Dík vzniká často v hlavě, zaplaví srdce, ale zaniká často slabostí vůle, která nepřipustí vyjádření.

Když dělník v sobotu obdrží svou týdenní mzdu a obchodník za dodané zboží smluvený obnos, není povinen děkovati ani ten, ani onen, neboť peníze byly prací zaslouženy a prodejem získány; dělník a obchodník mají na ně svými výkony plné právo.

Jen tehdy, když uznáváme dobrodiní, a při něm cítíme, že na ně práva nemáme, tenkrát je třeba našich díků, a proto máme je projeviti. Svět je však nevděčný!

Býti nevděčným jest hanebné a nesnesitelné; kdo se tak může chovati, nezná společenského taktu. Vděčnost je krásná vlastnost lidské povahy; jest silné pouto, které lidi k sobě váže a je chrání před sobectvím a jiným zlem.

Kdo za vše děkuje, i za nejmenší a nejnepatrnější věc děkovati se naučil, ten pozná, že stále je na tom lépe; jest spokojen, kdežto nevděčník není ani v největším blahobytu spokojen.

Které prostředky tu voliti, aby v dětské duši ujala se vděčnost?

Musíme dítě naučiti, aby děkovalo za vše. Při nespokojenosti s oděvem, jídlem a jiným řekněme mu: »Buď rád, že máš tolik!«

Dětem, zvláště chlapcům, ztěžuje děkování jakýsi hloupý ostych, který se stydí všeho projevení díků, protože si dítě připadá při tom nemotorné. Tento falešný stud musí býti přemožen bezohledným rozkazem.

Mnohé děti raději se dobrodiní vyhnou, aby nemusely děkovati. Jest pravdou, že nevděk jest jakýsi druh slabosti. Lidé energičtí nebývají nevděční. Také mezi dětmi pěstujme děkování, a napomínejme je při všech příležitostech ku vděčnosti a poukazujme na ošklivost nevděku.

Vděčnost bývá ztěžována nadbytkem daru, který působí lhostejnost a nenasytnost.

Cesta k vděčnosti počíná již věrným plněním všech rodičovských povinností k dobru dítěte. Pokračuje napomínáním otce k vděčnosti vůči matce a naopak. Naproti tomu by každý pokrytecký projev díků, který by byl vynucen, ubíjel pocit vděčnosti.

Cesta k vděčnosti dítěte vede dále příkladem rodičů, kteří sami maličkému poděkují za každou pozornost, vytrysknuvší ze svobodné vůle.

Konečně celý tón otcovského domu musí býti sladěn tak, že každý rád a vřele mluví o díku, který dluhuje rodičům a učitelům a jejž také projeví služebným za jejich dobrovolnou péči o blaho rodiny, za věrné opatrování churavých a nemocných členů rodinných a podobně.