Rok 1888: Veselá historka ze života Sarah Bernhard, dodnes známé z obrazů Alfonse Muchy

Z anekdot o Sáře Bernhardtové.

Ještě větší povyk než svým sňatkem spůsobila paní Sára Bernhardtová pověstnou svojí vzduchoplavbou. Za krásného podzimního dne r. 1879 vyletěla ve společnosti malíře Clairieho a vzduchoplavce Godarda s balónem nade střechy, věže a cimbuří pařížská.

Byla tehdy na vrcholku své slávy, byla rozmazleným miláčkem Paříže, vše jí holdovalo jako královně. Tolik omamného lesku bylo by snadno opojilo dušičku slabší, jí však ještě pořád nedostačovalo. Chtěla viděti vše, znát vše, vynikati všude a proto pustila se zimničně do nové činnosti v oboru malířství a plastiky. Když měla svoji cestu v baloně za sebou, jala se také spisovati.

V tlusté knize popisovala svůj výlet do oblak a co na něm zažila. Celá Paříž drala se o knížku, vše ji čtlo a propukalo nehorázným smíchem. Byl to ale také prasměšný nápad.

Sama sebe jmenovala Sára v knize podle jedné z předních svých roli, doña Sol a kniha dostala nápis Upomínky stolice, neboť ne ona sama, nýbrž stolice, na které seděla, vypravovala do podrobností vše co zažila.

Podle všeho učinila Sára na svoji stolici znamenitý dojem. Kdo by to byl tehdy řekl?

Nejslavnější okamžik svého života líčila stolice následujícími slovy: ,,Tout á coup, je fus inondée par un flot de dentelles. Donna Sol s’était assise sur moi...” „Náhle vidím se zatopenu přívalem krajek. Doña Sol se na mne posadila...” Krásný tento výrok vzbudil všeobecný jásot.

Vtipní Pařížané ihned se uchopili slohové perličky a poklad pouličních výšplechtů byl jí značně obohacen. „Posaď se na svůj příval krajek,” říkalo se pak všeobecně na boulevardech: „dám ti jednu do přívalu krajek,” stalo se nejoblíbenější výhrůžkou a dlouho opakovány veselé variace na veselé thema.

Co na tom sešlo Sáře, že se jí posmívali. To jí bylo právě vhod, neboť to dělalo hluk, reklamu, sensaci a ta je pravým živlem paní Sáry.