Rok 1888: Zapomenuté citáty a vtipy o politice, které vás pobaví i dnes

Veselí lidé.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vtipy o politice.

Čím jest politika? Prostředkem k dosažení výnosného místa.
»Henry Fielding«

❋ ❋ ❋

V politice jest to jako v přírodě: nejhloupější hovádko křičí nejvíce.
»S. C. L.«

Veselá rodina.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

❋ ❋ ❋

Politika. „Ženo!“ zvolal konečně rozhorlený muž, když proti němu s tchyní pikle kula, „když už nemůžeš pomáhati mně, tož tě ve válce s tchyni zavazuji aspoň ku přátelské neutralitě!“
»H. L.«

❋ ❋ ❋

V politice stává se, že něco zmizí dříve než se to rozvine.
»V. Hugo.«

❋ ❋ ❋

Politika rozhodnosti podobá se kožichu: když nás mrazí, rádi se ho chápeme, sotva že ale ukáže se nějaký slunečný paprsek, ihned kožich odkládáme.
»H. L.«

❋ ❋ ❋

Také politika. Příštipkář, aby pozlobil ženu, zpíval a opakoval neustále z jedné písničky tyto verše: „Král pravil ku své královně, královna králi řekla —“. Jeho žena nemohla toho již poslouchat i řekla ševci: „No tak, co pravil král té královně a co řekla královna tomu králi?“ „Na mou milou,“ odpovídá příštipkář, „ať si řekli co chtěli, já se do politiky nepletu.“

❋ ❋ ❋

A.: Nevíš, co je to ta „politika abstinence“? — B.: Vím: nedává-li se oběd na stůl, dokud je informator ještě v pokoji.
»H. L.«

❋ ❋ ❋

Politický vězeň. A.: Se mnou, holenku, musíš mluvit s rešpektem: já jsem vězeň politický. B.: Ty?!? A.: Ovšem! Já totiž šel na braní s politikou: napřed jsem žebral.
»H.L.«

❋ ❋ ❋

Politické strany. Přítel: Co pak se ti stalo, že ti otekla tak silné tvář? Opuchlý: Tu vidíš následky těch našich bojů! — Já řku: „Ženo, my nejsme nic jináč proti sobě, než-li jako dvě strany politické! Děj se co děj, jedna musí padnout!“ A ona „jedna“ padla — a jaká! Až se mi v očích zablejsklo!

❋ ❋ ❋

Jistý muž, jenž chtěl vypátrati, k jakému povolání by se nejlépe hodil jeho malý synek, uzavřel jej v pokoji s biblí, jablkem a dolarovou bankovkou. Jestliže by při svém návratu shledal, že hoch čte v bibli, chtěl z něho učiniti kněze, kdyby jedl jablko, měl se státi farmářem a kdyby se zajímal o peníze, měl z něho býti bankéř. Když otec vstoupil do pokoje, shledal, že hoch sedí na bibli, má dolar v kapse a že jablko jest snědené. Na to určil otec hocha pro dráhu — politickou.

❋ ❋ ❋

Čitím hluboko, že tak zvaná činnost politická je pustá a ničemná u porovnání s prací učenou.
»Feurbach.«

❋ ❋ ❋

V lázeňských místech zachází osud se společností jako s kartami: zamíchá všecko dohromady, spodka, svrška, krále atd. Lidé se seznamují, neb co mají dělati? A tak sedí za pěkného deštivého počasí pod verandou pospolu hrabě X., hraběnka X. s dvěma malými synky, obchodník s vlnou Z., dva herci, hospodářský úřadník C., redaktor D., lékař E., potom zeman Zebulon a jeden divoký poeta.

Musejí se pustiti do rozhovoru, neboť déšt nepustí je nikam. Hospodářský úřadník C. započne lamentaci o zlé úrodě. Vymrzla prý té zimy pšenice i řepka. Divoký poeta vskočí mu do řeči, aby také něco pověděl: „Divná věc, že přece oves nevyhynul té zimy!“ Hospodářský úřadník změří jej od hlavy do paty strašným pohledem. „Oves? V zimě?“ A je konec všelikému diškursu.

Tu začne obchodník Z., jak špatně jde prý teď vlna! Jeden z herců nemůže se zdržeti, aby neukázal, že i on tomu rozumí, i učiní následující poznámku: „Zvláštní, že jen kozí vlna má tak dobrou cenu; myslím Zigayu.“ Obchodník vyvalí oči: „Zigayu? Kozí vlnu?“ A nemá více chuti k rozmlouvání.

Hrabě X. chce věc napravit a aby pomohl pánu od divadla z rozpaků, zeptá se, ve kterých prý operách ob čas zpívá? Tento však jest dramatický herec, a hrozně se durdí pro tuto otázku. Na štěstí žene se právě tady čtverospřež pana hraběte a vzbuzuje všeobecnou pozornost: utěšené plnokrevné koně! Hrabě obrátí se ke mně, co říkám prý jeho koním? Já mu chci něco velice pochlebného říci i pravím: „Není-li pravda, jsou to jen klisny.“ Hrabě koukne v bok, shodí cvikr a je po rozmluvě.

Redaktor B., aby napravil moji chybu, začne se dvořiti hraběnce a vychvalovati před ní nepřítomného bratra jejího, s kterým hraběnka — jak všeobecně známo — již ode dávna vede proces. Společnice hraběnčina chce hovor z nepravé cesty dostati i převede rozmluvu na pole literární. Ptá se redaktora, když ho není doma, kdo prý tiskne jeho časopis?

Tu zas jeden sedlák chytí lékaře a začne mu odkrývati svou sběhlosť v lékařských vědách, on prý mu vysvětlí, proč je ve zdejší kyselé vodě taky železo. Je v ní něco magnesia a magnet přitahuje prý k sobě železo z povětří. Lékaři zůstane stát rozum při tomto vynálezu. Už by byl zase zanikl skrovný potůček rozhovoru v písku, kdyby se nebyl obchodník zeptal hraběnky: „Pravda, mladí páni jsou dvojčátka?* „Ano, dvojčátka.“ „A oba jsou vaše, milosti?“

Opět jsme u konce. Teď chce hrabě se mnou zapřísti rozmluvu. „Vy píšete v hexametrech, nebo snad v penta-metrech?“ Ahá! To byla revanche za klisnu. A tak se zatrháváme, kdykoliv se rozběhneme a nemůžeme z místa.

Až konečně vytrhne nás z bryndy zeman pan Zebulon: začne politisovati. V politice jsme všichni doma; není tu nezkušeného rozumu, není nesmělého hlasu; mluví do toho hrabě, hraběnka, sedlák, obchodník, lékař, redaktor i poeta; mluví nás i šest najednou a přece si rozumíme.
»Z Jokaie.«

❋ ❋ ❋

Když James Knox-Polk, bývalý president Spojených států severoamerických (nar. r. 1795 v sev. Karolíně, zemřel r. 1849 v Nashville) ze své služby byl propuštěn a do své vlasti se vrátil, zvolal: „Děkuji ti, Bože, že nejsem více služebníkem lidu, nýbrž že jsem zase svým vlastním pánem.“
»A. J.«