Rok 1901: Veselá historka o zlaté minci, která přinesla smůlu celé vesnici

Smůla.

Zděšení panovalo mezi 73 obyvately počestné obce Liškovic. Ale časem se rozčeřené vlny hladiny veřejnosti poněkud uklidnily. Žádná stávka dělníků nevyvolala tuto paniku, ani vzteklý pes nepobíhal po návsi, ba ani loupež nebyla v okolí provedena.

Nikoli, zděšení mělo zcela zvláštní, důležitou příčinu; bylo totiž zpozorováno, že v obci koluje falešný zlatník. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ani kdo ho přinesl. Více nebylo třeba, aby srdce šlechetných občanů naplněna byla temnou nedůvěrou a každý snažil s dojemnou horlivostí zbaviti se falešného penízu a napáliti svého spolubližního.

Poslední, kdo ho obdržel, opoměl z lehko pochopitelných příčin se s ním chlubiti a trpělivě čekal na příznivou příležitost se ho sprostiti.

Obecní rada, která se tou záležitostí taktéž zabývala, vyzvala v posledním sezení obyvatele, aby byl falešný zlatník podstrčen prvnímu obchodnímu cestujícímu, který do vsi zavítá.

Tento šťastný vyvolenec nedal na sebe dlouho čekati. Sestoupil v hostinci u “Zelené mrkve” a lepší se to ani nemohlo trefiti, ne bot hostinský byl přítomně majitelem falešné mince.

Můžeme si pomysliti, že toho večera byly celé Liškovice v hostinci, aby se na vlastní oči přesvědčili, že peníz se skutečně stane majetkem cizího hosta.

Po několikahodinné hře v karty, která byla nesčíslnými půllitry svlažována, uznal cestující za dobré opustiti s 12hodinovým vlakem ves a proto prohlásil sezení za skončené a k vyrovnání útraty dával hostinskému pětizlatovou bankovku. To byla smůla, neboť útrata obnášela 4 zl. 5 kr. a hostinský nucen byl dáti zpět pouze 95 kr.

“Nemáte pět krejcarů, dal bych vám zlatý zpět?” tázal se lišák hostinský.

“Proč pak ne...”

Cestující vzal důvěřivě falešný zlatník a vstrčil jej do kapsy.

Tato skutečnost vyloudila celému shromáždění pocit odlehčení a všem svalil se centový balvan s prsou.

Zatím nechal cestující přinést kufr a přeje rozjařené společnosti dobré noci zmizel v temnu.

“Nu, toho Pražáka jsme dostali,” pravil hostinský mna si spokojeně ruce.

Ale za pět minut upřímné radosti se náhle jeho obličej zachmuřil. Najednou se upamatoval, že zapomněl připočítati hostu snídani. Rychle zavolal ženu a pravil: “Běž co můžeš na nádraží a žádej od něho ještě 40 krejcarů.”

Hostinská běží jako šílená a stihne cestujícího právě v okamžiku an leze do vozu.

“Pane, pane,” vypraví ze sebe bez dechu, “zapomněli jsme vám počítati snídani.”

Již ozvalo se třetí zvonění a vlak se začal pohybovati.

“Ale milá paní, “zvolal cizinec, “nesmíte se proto ne mne horšiti, kolik jsem ještě dlužen?”

“Čtyřicet krejcarů.”

Cestující sáhl do kapsy, vytáhl falešný zlatník a hodiv jej hostinské do klínu, zvolal:

“To ostatní služce za posluhu, beztoho jsem na ni zapomněl.”

Když hostinská doběhla domů, nesl její obličej výraz nejhlubší sklíčenosti.

“Ubohý muži, už ho máme zas.”

“Snad ne falešný zlatník?”

“Inu, co jiného.” A nyní vyprávěla jak byla nucena jej vzíti.

Od těch časů přišel falešný zlatník zase do oběhu a nikdy nepřekročil hranice obce, tak že místní rada se konečně usnesla přivtěliti jej do obecního musea až totiž budou nějaké míti.