Rok 1904: Neznámá historie Romů v Čechách a jejich smutné vyhlídky do budoucna

Několik drobnosti o cikánech.

Od prvopočátku, kdy vystoupili z nenadání na kolbiště evropských národů, byli cikáni obestřeni kouzlem pověstí. Bájilo se o nich, že se potulují světem, protože nepřijali Ježíška, když prchal před krvelačným Herodesem. Domovem jejich, vykládala středověká tato pověst, je prý Egypt.

Chytří tito kočovníci šířili tyto bajky o pravlasti svého kmene v zemích pohřížených tehdy skoro všechnou bytostí svého obyvatelstva v náboženské tradice, vědouce dobře, že jimi zmírní alespoň zdánlivě širokou propast, zející mezi kmenovou svou bytostí a veškerým světem křesťanských národů evropských.

Tím že vzbudili v mysli věřících obraz národa nešťastného, krutému osudu propadlého, hleděli se dotříti vztahu, alespoň k myšlenkové říši lidu, uprostřed něhož snažili se uhájili své bytí zvláštním svým způsobem.

— Cikáni přísluší kočovnému kmenu, rozšířenému dnes po Evropě, Asii, Africe a Americe. Mluví jazykem podobným jazykům národů indických. Kdy svou dřevní domovinu opustili, neví se dosud zcela jistě. Mnozí soudí, že velmi záhy.

Dle Miklosicha, nejlepšího jich znalce, objevili se v Evropě teprve v jedenáctém století. Že přišli tam skutečně od východu, dokazuje též postup, jak se v jednotlivých zemích evropských po sobě vyskytovali.

Tak se objevili na poloostrově balkánském již na počátku jedenáctého století v císařství řeckém za panování císaře Nikefora. V Uhrách se začali usazovali ve století třináctém, v Polsku se vyskytly první jejich sbory roku 1417, odkud pronikli až k Baltu, v Italii se s nimi shledáváme roku 1422, do Francie dorazili roku 1427, do Španělska roku 1447 a posléze do Anglie vnikli na začátku šestnáctého století, neboť již r. 1513 byl tam proti nim vydán první edikt.

— Více méně tajeplné jejich vystupování, naprostá jejich uzavřenost proti ostatnímu světu a nezdolná láska ke svobodnému kočování měla v zápětí, že uhájili svou kmenovou svéráznost i za okolností tak nepříznivých, ba zlých, jakými je protkán všechen jejich pobyt v přelidněných zemích západoevropských.

Uhájili si ji, pokud jim bylo svobodno u větších společností kočovali třeba i na územích menších, naproti tomu zdá se, že mizí, jak namnoze v poslední době lze též u nás pozorovali, kde jsou přinuceni trvale pobývali v obcích jim přikázaných.

Myslím, že je s pravdou, kdo tvrdí, že cikáni u nás za těchto pro ně nemožných poměrů vymizí, z valné většiny vymřou a zbytek jich unikne na východ, kde je jim přece jen volněji a kde jsou životní jejich podmínky pořád ještě příznivější než u nás a všude jinde ve střední Evropě.

— Po jistou míru je zajisté věc zvláštní, že každý národ, do jehož středu cikáni na své bludné pouti Evropou zavítali, jinak je pojmenoval. Tak je nazvali Řekové Atsinganos, Bulhaři Acingani, Albánci však Yevk, Turci Čingiané, Maďaři Tzigany, Vlaši Zingaro, Španělé Gitano, Francouzi Bohemiens a Angličané Gipsy.

— Hovelacque rozeznává dva hlavní typy cikánů: jeden jemnější, mající lebku podélnou, obličej vejčitý a nos orličí, druhý pak hrubý.

— Z Evropy rozšířili se cikáni do Ameriky a z Asie vnikli do Afriky. Všude, kam až se prodrali, daří se jim výborně. Není přirozených poměrů, jimž by se neuměli přizpůsobili. Tak shledáváme je na rovinách brazilských zrovna čilé jako na temenech Himalaje, v Moskvě jako v Madridu, v Londýně jako v Stambulu, v krajinách, kdo klesá teplota až 30—35° pod nulu, jako v horkých pásmech Indie a Afriky.

— První zmínka o cikánech v pramenech českých, pokud jsou šířeji známy, pochodí z konce 14. století. V „Popravčí knize pánů z Rožmberka“ je při roce 1399 zaznamenáno, že v tlupě lupičské, která tehdy řádila v jižních Čechách, byl spolu s několika rakouskými Němci zajat též cikán český, zvaný Ondřej pacholek.

Naproti tomu o první tlupě cikánů do našeho království přišlé dočítáme se ve „Starých zápiskách českých“ při roku 1416, kde se praví, že lid všelijak mámili. Mnozí naproti lomu chtějí, že prvními cikány na půdě české byli oni zvědové, tajně do Čech vyslaní, jež Tataři tam vypravili před svým vpádem roku 1242.

Důkaz toho zří v Dalemilově kronice, kde je znamenitý popis, hodící se přesně na cikány později do Čech přišlé.

Roku 1416 vešel do Čech okázale předvoj cikánů. Byl jich zástup o 300 hlavách. Dorostlí byli malebně vystrojeni. Mužové jeli koňmo. Dlouho se potloukali zemí. Lid si nakloňovali lživými vypravováními. Vykládali mu, že byli ze své otčiny vyhnáni nepřítelem křesťanstva, proto prý hledají v Čechách pohostinství.

Byli vlídně přijali. Po nich přicházeli k nám zástupy nové, leč více tajně. Ubírali se převahou krajinami lesnatými a vzdálenými od hlavních obchodních cest. K trvalejšímu pobytu volili kraje lesnaté, zejmena jižní Čechy, odkud se snadno mohli pouštěli k Dunaji a dále na jih i západ.

Až do druhé polovice 15. století žili více méně klidně. Novými sbory byli sesíleni, když jejich soukmenovci v západní Evropě všude byli krutě pronásledováni. Hluboké naše hvozdy tu poskytly četným jejich uprchlíkům pohostinný útulek. Za to však záhy odměňovali se zradou. Za nájezdů tureckých konali Turkům služby vyzvědačské a paličské, zejména v letech 1536—41. Krutě byli za to stíháni.

Když pak zhoubné následky 30leté války dolehly na naše země, vyssávali cikáni venkovský náš lid. Nátisk jejich byl tak zhoubný, že i císař Leopold byl přinucen vypověděli je roku 1688 dekretem ze země.

Leč málo prospělo toto nařízení. Cikáni měli příliš mnoho bezpečných doupat v zemích našich z většiny vyloupených, vylidněných a spustlých. Spíše se zdálo, že se trusty opaku došlo! Neboť nové tlupy cikánů stehovaly se tehdy k nám zejména ze Slezska.

Také za vlády císaře Josefa I. příliv tento nepotuchl. Zvláště na Budějovicku a Táborsku sbory jejich tak sesílily, že začaly býti metlou všemu obyvatelstvu. Proto krutě dolehly na ně trusty patentů Karla VI. a podlomily zhoubnou sílu drzých těchto vetřelců. Byli vyhlášeni za psance a nešetřeno ani žen, aby se přinutili opustili zemi.

Za vlády císařovny Marie Terezie cikánům se polevilo, více pak za císaře Josefa II. Ba tehdy učiněny pokusy, připoutali nemilého tohoto kočovníka k hroudě, k pevnému obydlí. V Uhrách a Sedmihradsky kázal Josef II. vystavěli pro ně obydlí a obdarovati je půdou, by se věnovali zemědělství.

Leč sotva že dozor nad nimi ochabl, opouštěli houfně nový svůj domov, aby po starém dávném zvyku kočovali kraj od kraje a živili se kejklířstvím, hadačstvím, žebrotou, ale i krádeží a lupičstvím, jen některé rodiny uchýlily se k řemeslům (kotlářství a kovářství).

Od těch dob byly záměry lidumilného císaře několikráte opakovány. Obzvláště v Uhrách mínili, že cikány zalidní některá města. Leč až dosud sklízeli více méně zklamání. U nás pak, aby osvobodili kraje od cikánů, osekali jejich svobodu až na pahýl. Myslili též, že tím je donutí ke klidnému životu.

Ale i tu se poznalo, že všechno úsilí i násilí je marno. Zrovna jako rostlina usýchá, až zanikne zcela, byly-li jí pobrány výživné šťávy, tak i cikán zaniká a ponenáhlu mizí, kde jako u nás pobrány mu všechny podmínky svobodného kočování.

Nebude dlouho a nezbude u nás po něm leda jméno a název míst, kde druhdy rád táboříval a poslední dny své pouti pod širým nebem prožil.