Rok 1905: Jak z dívek k vychovat ženy budoucnosti?

Žena budoucnosti.

Nenáhlou, ale jistou proměnu lze pozorovati ve všech životních podmínkách, povinnostech a úkolech v právním a hospodářském postavení ženy.

Otevřely se ženě povolání vědecká, úřednická, otevřel se jí obchod a tak stojí po boku mužově ve všech povoláních životních. Ovšem nechybí také na hlasích, jež v odcizení ženy domácnosti a v odejmutí matky dětem vidí těžkou sociální chybu, jež by mohla zničili základ národního bytí a národní síly, totiž život rodinný!

Proto se energicky žádá odstranění vdané ženy z továren. Sociální nedostatky nedají se však odstraniti žádnými nucenými pravidly, byť byly tyto míněny co nejlépe.

Hospodářská potřeba vyžaduje vždy na prvém místě svého ukojení. Dělnické ankety jasně povídají, že všechny vdané tovární dělnice vypovídají, že jen z nouze tovární práci vykonávají.

Ze zlepšené sociální poměry vrátí matku dětem, jest jisté. Vyskytuje se však druhá otázka: Nestěžuje-li práce z povolání vůbec uzavírání sňatků a manželství?

Nikoliv, práce z povolání není vinna, že tolik dívek se nevdává, ale přebytek ženského pohlaví, zvětšovaný válkami, coelibátem různých stavů a pohodlím mužů.

Práce z povolání není ženě ku škodě, ale naopak. Žena ní nesmírně získá. Taková činnost navyká ženu vážné práci, přesnému vykonávání povinností, dochvilnosti a sebeovládání, vlastnostem to, jež jí mohou býti v manželství velkým užitkem.

Žena, která z vlastní zkušenosti poznala, jak těžko se peníze vydělávají, dovede jimi lépe hospodařiti. Důkladné a jisté vědění v předmětě, jež vyžaduje určité povolání, vede k vnitřní dospělosti a vzdělává mladé děvče také tím, že v něm probouzí smysl pro obecnost.

Nynější holandská královna Vilemína jest ku př. zručnou modistkou, ač toho nikdy v životě potřebovati nebude. Všechna mladá děvčata, chudá i bohatá, měla by hned po ukončeném všeobecném vzdělání, k němuž znalosti hospodyňské, zdravotní a vychovatelské bezvýminečně patřili by měly, ještě vzdělali se pro nějaké určité povolání.

Tím dají rodiče své dceři větší věno, než hotové peníze, jichž může člověk lehce pozbyti. Že toho mnohé české matky neopomíjejí, je úkaz velmi potěšitelný. Znám ku př. velmi zámožnou českou rodinu, kde dcery vzdělány byvše pro obecný život domácí a společenský co nejpečlivěji a nákladně, s velkou důležitostí připravovaly se k přísným zkouškám a také zkoušky vykonaly: jedna z několika cizích jazyků, druhá z hudby. — čím více povolání se ženám učiní přístupno, tím více může výchova vyhověti individualitě.

Pro ony, pro něž rodiče nikterak si nepřejí vzdělání pro určité povolání, jsou pokračovací školy průmyslové, jaké má na př. Vesna, Pöttingeum, Světlá, kde vedení domácnosti se jim podává nejen theoreticky, ale také prakticky.

Bohaté dívky nemají ovšem chudým chleba ubírali, a nemají-li náklonnosti a zájem pro povolání vědecké a umělecké, ať věnují se práci sociální: povolání ošetřovatelek nemocných, pomocnic na záchranných stanicích, péči o chudé a zařízením lidumilným.

Dcery z rodin méně zámožných neměly by v dospělém věku, jsou-li zdrávy a silny, doma seděti jako zahálčivé okrasné loutky a marným čekáním na muže zbytečně čas mařiti a hloupostmi zabíjeti, ale pýchou mělo by jim býti postaviti se na vlastní nohy a uměti starali se o sebe samy dříve, než jim nastane povinnost starati se o druhé.

Neboť vychovávati řádně děti může jen matka sama sobě naprosto ujasněná a vnitřně hotová. Také muži at není pouhou hospodyní, ale rozumnou přítelkyní a pomocnicí statnou. K tomu třeba rozšířeného názoru životního. Jak daleko může vdaná žena za nějakým určitým povoláním jíti, aby mateřských povinností nezanedbávala, o tom at rozhoduje každá sama.

Aby se tento nejtěžší problém ženské otázky dobře rozřešil, musí být ženy vychovány k silnému chtění a vytrvalosti. Žena neprovdaná za to ať hledá výplň svého života a své štěstí v samostatném postavení. Tím přestanou jednou pro vždy staré panny. Budou jen starší a mladší paní. Všechny pak budou užitečnými členy lidské společnosti.

Nová práva, jež se ženám přidělují, úřady, ku kterým už teď mají přístup, vyžadují od nich hlubšího pojímání těchto občanských povinností. Úřad takový nelze řádně zastávali bez znalosti zákonů a všeobecného stavu věci vůbec. Je jisto, že ženám v budoucnosti bude mnoho zabývati se znalostí zákonů, národním hospodářstvím, ano i politikou.

Tážeme-li se, zda-li nynější všeobecná dívčí výchova těmto požadavkům vyhovuje, musíme říci, bohužel, že nikoliv, hlavně proto, že naše školy pro veliký počet žactva jsou posud jen ústavy vyučovacími a nikoliv zároveň vychovávacími a že jsou jen samá theorie a žádná praxe. (Kde jsou ku př. zkušebné školní kuchyně, kde jsou povinné při školách opatrovny?)

Vlastní výchova dorůstajícího děvčete připadá tedy domovu. Již v malé dívce má viděti matka ženu budoucnosti a dle toho výchovu její zaříditi. Tělo malé dívky má se soustavným otužováním zocelovati, proto má jako její bratři konati tělesná cvičení, zúčastňovali se her a sportu, jež oči a svaly sílí, hruď rozšiřují a mysl činí statečnou.

Vzrůstu a vývoji mladistvého těla dívčího nesmí se překážeti utahováním šněrovačkou, těsnými šaty a úzkými botkami a vysokými podpatky. Matka nesmí viděti ve strojenosti a upejpavosti své dcery pravou ženskost. Naopak, má popřáti dceři své nenucené přirozenosti. Pranic neškodí, dovádí-li děvče se svými bratry.

Do nedávna ještě patřilo a namnoze patří ještě k dobrému tónu dceru do nějakého francouzského neb německého pensionátu neb do kláštera, ovšem německého, dáli na vychování. (Na českém Přerovsku, kde není vůbec obce německé, jsou dva německé klášterní pensionáty: v Přestavlkách a Napajedlích. Čí dcery tam jsou? Čechů.)

V takových pensionátech se sice dcera na zevnějšku obrousí, ale nitro zůstane nevzděláno. Měla jsem v poslední době příležitost seznali zařízení německého dívčího institutu „Elisabelhinum“ v Olomouci. Na mou otázku, jaké cíle sleduje „Elisabethinum“, dáno mi v odpověď: „Die Mädchen sind hier zum Vergnügen. Wir wollen aus ihnen feine Damen machen. Sie sind hier um Zeit zu vertreiben, bevor sie heiraten.“ (Dívky jsou zde pro zábavu. Děláme z nich jemné dámy. Zahánějí zde dlouhou chvíli, než se provdají.)

Jak jinak, zcela jinak vychovává pensionát český. Tak k. př. chovanky „Světlé“ ve Vel. Meziříčí přidržovány jsou ke všem pracím domácím a hospodářským, v kuchyni, zahradě, na lukách. Výchova ve francouzských pensionátech (klášterních a jiných dle francouzského způsobu zařízených) je pseudovýchova a dívky přicházejí z nich s falešnými názory.

A přece v době, kdy děvče v ženu dospívá, je třeba zvlášť obezřetné výchovy. Ale toto! V takové době obyčejně matka vzdychá: „To je kříž, já tomu svému dítěti už naprosto nerozumím, nejlépe bude poslali je do kláštera.“

Chudá matka praví: „Počkej, půjdeš mezi cizí lidi, však ti tobě brouky už vyženou.“ V obou případech přiznává se matka k úplné neschopnosti vychovávali svou dceru sama. A přece právě v této vážné době měla by matka býti nejdůvěrnější přítelkyní své dceři a měla by ji o povolání ženy a matky sama poučiti dříve, než cizí lidé učiní tak způsobem hrubým a na povahu dívky zle, ba záhubně působícím.

Je dobře popřáti dorůstající dívce delšího výletu z vlastního hnízda, aby poznala i cizí poměry. Místo však aby šla jen do nějakého pensionátu neb do kláštera, kde se učí hlavně a především jen „bon tónu“, měla by jíti aspoň na rok do nějaké pokračovací neb odborné školy, jaké naše 3 vzdělávací dívčí ústavy moravské mají, aby nashromáždila si vědomostí pro sebe potřebných.

Z chudších domácností by měly dcery jíti do služby. Ústřední útulna ženská zprostředkuje službu spolehlivou; tam mohou rodiče s důvěrou dceru svou poslati. Mladé učitelky, umělkyně ty zase ať na jeden rok aspoň zajedou si do ciziny, jak to bezvýminečně dělají Američanky.

Pro činnost sociální by měla každá žena míti pokdy. Práce z povolání jistě časem unavuje, a my ženy najdeme chvilky, kdy bychom mohly chudého navštíviti, nemocnému něco přečisti, opuštěné dítě vyhledali a pod., neboť harmonie ve vzdělání všech duševních a tělesných schopností a sil ženiných je ideál ženy budoucnosti.