Rok 1905: Tajemství náměsíčné tanečnice

Krásná žena.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Isola Nosti, spící tanečnice.

Zajímavý článek o této spící tanečnici přinášejí petrohradské listy, jež široce se rozepisují o záhadném jejím umění, jež není prý naprosto žádným švindlem.

Berlínský zdravotní jeden rada vystavil jí plným svým jménem vysvědčení tohoto znění: „Potvrzuji tímto, že slečna Isola Nostiova, kterou opětně jsem měl příležitost po čase při tanci ve spánku pozorovali, nachází se ve stavu příbuzném hypnose.

Jest úplně bezcitnou i při hlubokém píchnutí jehlou a vědomí její jest zakaleno, ač smysl pro místo udržen. Nějaký podvod jest vyloučen a naprosto nemožným.“

S tímto doporučením, jak již podotčeno, dostala se do Petrohradu, kde jeden žurnalista měl příležitost poznati ji dříve, než produkovala se před širším obecenstvem.

Čiperný novinář ten píše: „S opravdovým napjetím očekávali jsme okamžik, kdy záhadná bytost Isoly Nostiovy objeví se v nejintimnějším kroužku několika pozvaných, zde usne v lenošce, pak se zdvihne a bude ve spánku prováděti graciésní tance a pósy.

„A to v pavučinové toilettě,“ šeptal impressario její malíř Werner, „kdy uplatní se všechny krásné linie jejího těla, jež dovedou malíře a sochaře uvésti v nadšení.“

Isola Nostiova, plaché děvče, stepilé postavy, hlubokých fascinujících zraků, přišla do pokoje, kde jsme ji očekávali, ve velmi vzdušné toilette. Jemný, bleděmodrý gáz splýval jí od krku dolů, spjat bronzovou přeskou na štíhlé šíji.

Uklonila se lehounce beze slova, rozpustila bohaté své vlasy a spustila se do lenošky, jež stála v jednom rohu pokoje. Přes podlahu natažen byl měkký koberec. Když dosedla, rozpjala paže a zahleděla se upřeně za. napjatého ticha v jeden bod pokoje. Po několika minutách zavřely se jí oči a jedině zdvih a sklon krásně klenutých ňader ukazoval, že dýše.

Werner přiblížil se k ní a hlasitě ji žádal, zřetelně odděluje slovo od slova, aby ve spánku svém tančila a pak provedla několik pós. Sám pak usedl ke klavíru a spustil zvláštní valčík z počátku volného, pak rychlejšího tempa. Isola při prvních akkordech se pozdvihla a s úsměvem, jaký přelétá rty lidské jenom ve spánku, popošla několik kroků do středu pokoje.

Postava její v té chvíli zdála se vyrůsti o hlavu. Jakoby proud elektrický byl jí projel, pojednou sebou trhla a tanec začal. Bylo to úžasně rychlé otáčení, prohýbání, balancování, jakého v normálním stavu dosíci není možno.

Gázový šat vznášel se při prudkých a přece lak graciésních pohybech tančícího děvčete vysoko nad hlavu jeho, že opravdu záviděla společnost Wernerovi nejen jeho impressariovství, nýbrž i malířství. Stálať mu bezpočtukráte Isola v cudné své nahotě modelem.

Když dozněly akkordy klavíru, bez průvodu hudby, stále ve snách, vytvořila Isola několik antických postav v úchvatných posicích. Posléze jakoby vysílena klesla zpět do křesla a opětně oddychovala klidně.

Přistoupili jsme k ní. Hlava její byla úplně chladna, ruce jako led. Spala dosud tvrdě. Werner zlehka zaklepal na její čelo — hnula sebou. Zaklepal po druhé — otevřela oč’ a udiveně rozhlížela se kolem. Pak jakoby jata náhlým studem, zahalila se do vzdušného svého roucha a prchla do vedlejšího pokoje se převléci...“