Rok 1906: Santos Dumont a první motorový let letadla v Evropě

Santos Dumontovo létadlo.

Vzduchoplavba balony dodělala se v přítomné době výsledků, jež možno považovati za velmi podstatné. Zásluhu o ně mají, jak známo, Santos Dumont se svými řiditelnými balony, bratři Lebaudy-ové s balonem »le Jaune« a před, nedávnem hrabě Zeppelin se svým novým řiditelným balonem. Netřeba si však tajiti, že jsme přes to ještě značně vzdáleni konečného rozřešení problému vzduchoplavby.

Pole výzkumů zůstává stále volné jak přívržencům balonu, tak ctitelům dynamických létadel. Pokud se těchto týče, má den 13. září 1906 bez odporu význam historického data, neboť toho dne po prvé se člověk vznesl do vzduchu strojem bez pomoci balonu.

Byl to Santos Dumont, neúnavný pracovník v oboru létadel lehčích vzduchu, který podnikl nyní také důležitá studia a pokusy ohledně létadel dynamických těžších vzduchu, jemuž se jmenovaného památného dne podařilo letěti před četným obecenstvem.

Dle našeho vědomí bylo to v Evropě po prvé, co se podobný pokus povedl. Před nedávnem se mnoho psalo o podobných pokusech v Americe, jež se prý potkaly i s větším úspěchem, avšak podrobné zprávy o nich dosud chybí.

V Paříži však na louce de Bagatelle v boulogneském lesíku byl vzlet Santos Dumontův sledován asi 300 lidmi, kteří pozorovali, že se slavný vzduchoplavec vznesl asi na 1 m od země a proletěl vzdálenost 7 až 8 m.

To jest ovšem méně, nežli by laskaví čtenáři očekávali, avšak postačí to na důkaz, že člověk může míti s sebou zdroj energie, který mu umožňuje vznášeti se ve vzduchu.

Létadlo Santos Dumontovo je sestaveno z létacích draků soustavy Hargrave-ovy, lehkých to na obou koncích otevřených dutých hranolů čtyřbokých, zhotovených z tyčí bambusových a plátna.

Takové draky jsou po každé straně tři (obr. 2. a 3.) a kolmo k nim je připojen jeden značně delší, na jehož konci je pohyblivě upevněn jiný malý drak.

Tento se dá různě nakláněti a tvoří kormidlo. Celek má tvar písmena T, avšak oproti tomu, co bychom očekávali, tvoří noha onoho T předek přístroje a ne ocas. Kde se spojují obě ramena T, jest uspořádána loďka a umístěn petrolejový čtyřválcový motor o výkonnosti 50 HP, který sestrojil Levasseur.

Motor otáčí kovovou dvojramennou vrtulí o průměru 2 m, jež jest umístěna za draky. Celek spočívá na třech kolech pojezdných prostřednictvím pružného závěsu (obr. 1.).

Celý přístroj váží asi 300 kg i se vzduchoplavcem. Veškerý povrch vodorovných nosných ploch létadla měří asi 80 m². Když by se přístroj vznášel a motor se zastavil, připadala by na 1 m² plochy váha as 4 již by měl přístroj nésti. To je dle pokusů vykonaných odborníky normální zatížení, za něhož by se létadlo klidně, bez nárazu sneslo k zemi, předpokládaje ovšem, že by bylo správně vyváženo.

Jak se nám však zdá, není tomu tak právě při popisovaném přístroji, a byla to zajisté nedostatečná rovnováha, která ukončila příliš brzy štastně počatý pokus. Když byla vrtule uvedena v pohyb počtem obrátek 1000 až 1200 v minutě, kdežto obyčejně měla konati 1600, byl přístroj hnán na svých kolech rychlostí asi 30 km v hodině po dráze asi 200 m.

Po té, řídě se sklonem kormidla, vznesl se s počátku tak, že se obě přední kola vzdálila od země, a po několika metrech dráhy i kolo třetí. V tom okamžiku se přístroj ani v jediném místě neopíral o zemi, a uraziv ve vzduchu ve výši asi 1 m dráhu 7 až 8 naklonil se dosti značně nazad, při čemž narazila vrtule na zem a roztříštila se.

Na to narazila kola dosti prudce na zem, avšak přece tak, že vzduchoplavec neutrpěl úrazu. Pravili jsme již, že se létadlo pohybovalo po zemi rychlostí 30 km v hodině pouze účinkem vrtule, otáčející se ve vzduchu. V této příčině musíme se zmíniti o pokusu, který vykonal krátce před tím Ernest Archdeacon, předseda komise vzduchoplaveckého klubu pro dynamická létání a zakladatel ceny (poháru v ceně 2000 franků), jež má býti udělena vzduchoplavci, který by létadlem těžším vzduchu proletěl vzduchem dráhu 25 m.

Archdeacon, aby se přesvědčil o účinnosti vrtule pracující ve vzduchu, upevnil na motocyklu opatřeném 6koňovým motorem vrtuli z hliníku o průměru 2 m. Řemenovým převodem uvedl ji v pohyb tak, že konala 900 obrátek v minutě. Podotýkáme výslovně, že kola motocyklu nebyla motorem poháněna, že nesla pouze stroj.

Za těchto okolností, zatížen ještě cyklistou o váze 80 kg, tak že celková váha stroje byla 150 kg, byl prý stroj vzdušnou vrtulí hnán po rovině rychlostí 80 km v hodině, kdežto týž motocykl, hnaný obvyklým způsobem týmž motorem jel na téže dráze rychlostí 90 km v hodině. Z uvedeného by vysvítalo, že je účinnost v obou případech téměř stejná, a zdálo by se dokonce, že by mohla být při vzdušném šroubu i větší. Ostatně bude prý pokus opakován a pak se s ním budeme zabývati podrobněji.

Po provedení nutných oprav a některých změn na svém létadle opakoval Santos Dumont pokus dne 23. října. Úspěch nového pokusu byl dokonalý. Když bylo létadlo urazilo na kolech dráhu asi 75 m, zvedlo se na 2 m do výše a proletělo dráhu asi 50 m.

Santos Dumont obávaje se, že nebude moci létadlo dle přání obrátiti, zastavil motor, načež se přístroj snesl k zemi, sice poněkud náhle, tak že pojezdná kola byla poškozena, avšak vlastní létadlo a vzduchoplavec zůstali úplně bez pohromy. Nikdo z přítomných nepochyboval, že kdyby byl měl Santos Dumont dostatečně veliký prostor k disposici, že by se byl mohl vznášeti ve vzduchu ještě mnohem déle, neboť létadlo bylo v dokonalé rovnováze. Dle výsledku tohoto vzletu Santos Dumont ovšem dobyl ceny Archdeaconovy.

Pokud se týče dalších pokusů s přístrojem Santos Dumontovým, budou tyto podniknuty, až se vykonají správky a změny, jež se shledaly nutnými, aby se stalo létadlo snadno řiditelným. Santos Dumont věří, že se mu podaří rozřešiti otázku dynamického letu a domnívá se, že se pak stanou dynamická létadla dopravními prostředky budoucnosti, ježto prý budou značně levnější automobilů.

Prozatím musí však postačit skutečnost, že se Santos Dumont vznesl do vzduchu bez balonu, a to je skvělým úspěchem přívrženců létadel těžších vzduchu.