Rok 1907: Mohou lidé za to, že je počasí stále vrtkavější a světu dochází voda?

Deštivá Paříž.
Autor: Gustave Caillebotte, rok 1877.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Nenáhlá změna podnebí.

Již před časem dovodil prof. Götz v Mnichově na základě historicko zeměpisného badání, že v mírném a subtropickém pásmu ubývá vody — jak v tocích vodních, tak i vody srážkové.

Nejnověji (Fortschreitende Aenderung der Bodendurchfeuchtung. Meteorol. Zeitschr.) pokouší se uvésti k tomu i fysikální doklady, že voda ve vyšších vrstvách půdy mizí a že následkem toho dnešní lidstvo má mnohem méně vody, nežli lidstvo před několika tisíci, ano i před 500 lety.

Ztrátu vlhkosti ve vyšších vrstvách půdy přičítá především značnému obmezení lesů, jež na povrchu země v těchto pásmech páčiti lze na statisíce km². Mohlo také býti dokázáno snížení hranice stromové za posledních několik století v Alpách, na Balkáně, v Tatrách i ve Skotských vysočinách.

Druhým vydatným činitelem v tomto směru jest zmenšení výtopné plochy stojatých vod (jezer, rybníků a bažin) dílem vypuštěním, vysušením, dílem obmezením.

Třetím důležitým činitelem jest postup rychlejšího zvětrávání půdy, podporovaný jednak zúmyslnou činností lidskou (orbou), jednak přirozenými činiteli (mrazem, za náhlých a častých změn teploty). Následkem toho voda srážková nezadržuje se v porovitých a zkypřených zvětraninách povrchních, nýbrž klesá hlouběji, následkem toho ale trpí také zase atmosféra nedostatkem výparu, takže také par vodních ve vzduchu stále ubývá.

S tím ale souvisí zase, zejména v mírném pásmu, zostření protiv teploty v jednotlivých dobách ročních za dne i v noci a ubývání srážek.