Rok 1910: Jaké jsou školy v Anglii? Naše dělají z dětí otroky, anglické z nich vychovávají osobnosti

Děti ve škole.

U nás by anglické dítě nazvali dítětem drzým, nezvedeným, prostořekým a jistě by průměrné anglické dítě mělo v našich školách aspoň dvojku „z mravů".

Ten kontrast — škola anglická a naše! Tam volnost, veselí, nenucené chováni svobodné — u nás na sta paragrafů a paragráfků dělá z děti otroky, které až vyrostou, budou lízat důtky, kterými jsou biti.

Náš malý Ernest přišel ze školy a chtěl kotlík na vaření vody — prý budou mít odpoledne kreslení a on chce kreslit kotel podle „přírody“. Howard, student, hovoříval u stolu s otcem „o mistru Worthingovi“; vyprávěl, co vše řekl a on jemu, jak si spolu povídali.

Konečně se dovídám, že „mistr Worthing" je Howardův třídní učitel. Hovořívali spolu jako přítel s přítelem.

— Nejmladší děvče Muriel chodilo druhý rok do školy. Občas měly ve škole tak zvané „party". Přišly v nedělních šatičkách, ve škole měly připravenou, ozdobně upravenou tabuli, pily s učitelkami čaj a jedly koláčky. Při tom byly veselé, dovádivé, pak si zahrály v zahradě, honily se a až večer přišly domů.

Malé Muriel nebyla škola obtíží a starosti. Měla-li někdy pro churavost zůstat doma — zapírala nemoc a vší moci jen do školy, do školy! Někdy měly v téže třídě „party“ pro panenky. Každá přinesla svou pannu, některá i dvě, tři. Nachystaly jim stůl, kde panenky s děvčaty pohromadě seděly a celá zábava točila se kolem panenek.

Zřízen tu stan s nápisem: „Nemocnice“. Tam ordinovala jedna z učitelek, klížila ručičky a hlavičky porouchaných mazánků a jiná zašívala jejich úbory a čepce. Na tuto zábavu se Muriel vždy nesmírně těšila.

Anglické dítě je veselé, zdravé, svobodné dítě.

Nikde se snad tolik ve školách nedbá zdraví děti jako v Anglii. Vzdušné učebny, koupelny, zahrady, hřiště — tím se honosí anglická škola. Denně cvičí anglické dítě venku pod širým nebem, aby nezakrnělo.

Naši hoši měli zvláštní staré šaty, punčochy a boty zvláště jen pro tělocvik. Denně si je oblékli na odpolední tělocvik ve škole.

Pamatuji si jako dnes, jak kdysi přišel Howard ze školy. U nás by ho snad sebral policajt. Byl zablácen i na obličeji, ve vlasech uschlé bláto, šaty rozedrány. Bylo totiž vlhké počasí a ve škole měli tělocvik venku na hřišti.

Co na tom, že staré šaty vzaly za své, jen když tělu prospěl pohyb. Nikomu ani nenapadlo naříkat a Howarda hubovat. Odešel do koupelny a u stolu ukázal se zas jako pravý „gentleman“.

Vzpomněla jsem si na naše ustarané české matky. Běda hochu, který přijde domů s dírou v koleně, běda děvčeti, leze-li jí pata z punčochy ven!

Co tu nářku a bědování nad nezvedenými dětmi a nezpůsobnými děvuškami! Naše dítě boji se ve škole dýchat a domů se bojí jít — má-li zablácené botičky.

Snad by nebylo tolik nemoci mezi dětmi, kdybychom si zavedli školní i domácí vychováni podle Angličanů.