Rok 1910: Na koho nejvíce dopadne drahota a další zvyšování daní?

Chudá rodina.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Drahota.

Ačkoliv je dnešní všeobecná drahota už velmi citelná, tíží nejširší vrstvy lidu stále ještě více pomyšlení, že v nejbližší době dojde na horší věci.

Odevšad slyšíme, že se chystají reformy daní a dávek, že příjmy státu, zemí a obcí jsou nedostatečny a že je nutno zvýšili je, že také nejdůležitější prostředky výživy, zejména maso a předměty všeobecné denní potřeby se zdražují a že není prozatím naděje, aby v brzké době nastal obrat.

Při tom zůstávají výrobní možnosti stejné jako dříve, plat nádeníka, pomocníka, dělníka zůstává tentýž, řemeslník za své výrobky nestrží více nežli dříve, rolník nadále prodává své plodiny bez většího zisku, úředník je odkázán na svůj stálý, poměrům se nepřizpůsobující plat — zkrátka, příjmy jsou tytéž, vydání však stoupali.

A stoupají hlavně proto, že stát potřebuje za prvé peněz, za druhé peněz a za třetí opět peněz. Stát, země, obce. Stát na nové lodi, děla, pušky a vojáky, země na věci, které stát nechce vydržovat, jako školy, nemocnice, veřejné zdravotnictví a bezpečnost, na silnice, regulace a meliorace, obce konečně na účely podobné jako země, na vzdělání, na opatření pro bezpečnost zdraví a životů lidských, na vodovody, kanalisace, osvětlení atd.

Při tom české země jsou nejhůře na tom, neboť ze všech daní, které odvádějí státu, vrací se do nich zpět jen asi pětina, ostatek vynakládá se na potřeby ostatních části říše, jež se zvelebuji za naše peníze, jako Halič, alpské země, Dalmacie atd.

S největšími obavami hledí obyvatelstvo českých zemí vstříc zvýšením daní a poplatků, jež mají býti uvaleny na nejdůležitější předměty lidových potřeb, na prostředky běžného života a denní potřeby. Dávno již platí nejchudší obyvatelé říše na veřejné potřeby nejvíce. S každým kventlíkem soli, s každým ždibcem mouky, kávy, s každým soustem masa, s každým kouskem tabáku a každým hltem piva odvádí nejprostší občan svou daň státu, nebo zemi, obci.

Stát přijímá tímto způsobem konsumních daní již dnes třikrát tolik, než daněmi přímými. Český národohospodář Koloušek, profesor na české technice v Brně, vypočetl, že nepřímých, to jest takových daní, které člověk platí, aniž by o tom věděl (jízdní lístky, tabák, pivo, sůl), připadá u nás na jednoho člověka průměrně asi 30 kor., kdežto přímých daní, které platí většinou majetnější lidé (osobní daň z příjmů, pozemková, domovní atd.) jen asi 13 kor.

Jinými slovy to znamená, že široké vrstvy platí nepoměrně více na veřejné potřeby, než vrstvy majetnější, zvláště lidé bohatí, u nichž vysoká třeba daň nemá takový význam jako drobný příspěvek u chudého člověka.

Tentýž národohospodář uvádí, že v českých zemích rodina šest členů čítající (muž, žena, čtyři děti) odvádí na státních, zemských a obecních dávkách nejméně 360 kor. ročně. To jest vydání, které mnohdy činí třetinu, mnohdy i polovici všech příjmů takové dělnické rodiny. Naproti tomu nejmajetnější vrstvy odvádí na veřejné potřeby sotva dvacátý, nanejvýš desátý díl svých příjmů, ježto jejich osobní potřeba mizí oproti malému celkem zdanění jejich příjmů.

Nyní mají se nepřímé daně ještě více zvýšit, jak ve svém obnosu, tak i v poměru k nepřímým daním, to jest příspěvek chudých má se ještě více zvýšit. Vláda chystá finanční plán, jehož těžištěm mají býti konsumní daně, země chystají se k reformě svých příjmů a protože stát už zabral a zkonfiskoval pro sebe všechny zdroje nepřímých daní, chystá je reformovat hlavně nepřímými daněmi, obce pak už dokonce jsou odkázány na tento způsob vybírání svých potřeb.

Chystá se tedy opět útok na kapsy nejmenších lidí, sirky, pivo, sodová voda, lihové nápoje, snad opět i petrolej, uhlí, byty, zkrátka vše, co je spotřebou mass se má zdaniti, zmonopolisovati. Mimo to — a tak už to bývá na světě, že jedno zdražení má za následek druhé — není naděje, aby vzestup cen mouky, masa a ostatních potravin byl v dohledné době ukončen.

Zdá se, že nebude možno, zvýšení nepřímých daní znemožniti. Parlament, který jen dle jména je lidový, nakonec povolí vládě všechno, co ona z nařízení vojenských pánů potřebuje a strany, které nejvíce slibovaly hájit zájmy pracujícího lidu, budou chodit poklonkovat do dvorního hradu, aby ukázaly svou schopnost k nejvyšším úřadům a funkcím v státě.

Lidu pak nezbývá, než aby protrpěl tuto dobu své poroby a tuhou prací snažil se nahraditi sousta, jež mu ze všech stran okusují a užírají. Až budou vyčerpány všechny možnosti lepšího výdělku i při nejúsilovnější robotě, pak teprve pozná, že si vyvolil zástupce, kteří pouze slibovali a neplnili, kteří mu dávali hesla a brali chléb. Pak teprve si zvolí parlament lidový.