Rok 1910: Noční život v Moskvě za časů cara

Moskevský noční život.

Pokud oko dosahá, leží vnější knih Moskvy o půlnoci tiše a slavnostně, jakoby měl ve sněhu ustláno.

Když se však dvéře divadel po půlnoci zavřou, vleje se kypící veselý život do spícího města. Z Tverské, nejdelší ulici moskevské, ženou se saně, malé s jedním koněm, větší s párem a široké trojky s třemi klusáky.

Zvonivě a dunivě letí neosvětlené saně neosvětlenými ulicemi — volání izvosčiků ochraňuje před srážkami — a v nich jede světáctví do volné přírody! Dá se kouzlo takové noční sanice slovy vyjádřit, lze pojem mrazivé, jasné, klidné noci vymezit, mrazivé noci, která vše obaluje do tlustého ledu a přec nepropouští zimu na těla kožešinami obalená, je možno vylíčit jásavý pocit touhy řítit se ku předu, podobný bláznivý pocit, který nutí automobilistu jeti rychleji a rychleji?

Stoje pobádá tlustý izvosčik slovy koně trojky do klusu, opravuje stále těžký způsob chodu koní, který vyžaduje klus pro koně prostředního a trysk pro oba krajní.

Sníh se práší, pokrývá jezdce bílým sněhovým prachem, izvoščik mlaská jazykem, žene se jako pominutý v bláznivém tempu mimo ty, kdo byli před ním — Blázníš hlupáku? osle, chceš nás překlopit — slyšet vzduchem.

A jsou-li koně unaveny, pokryty potem až se z nich kouří jak z kotle vařící vody, vede je izvosčik kus cesty krokem, až hosty v saních přejde trpělivost a slovy mnohdy nevybranými nabádají apathického kočího k nové šíleně rychlé jízdě.

Poslední domy Tverské jsou dosaženy, krásný, bílý »Viadukt«, nádherné, nové nádraží v moskevském slohu — vše leží před námi, oslnivě bílé, měsícem osvětlené, báječné, téměř orientální.

Petrohradská silnice je dosažena! Po stopách »velké armády«. která roztrhána, vyhladověná, nemocna, znavena kdysi Moskvu po této cestě opouštěla, žene se noc co noc světácký moskevský svět do přírody. Na dlouhé, hladké silnici mohou koně řádně uhánět, hej. jak letí koně po bílé silnici! Dače ubíhají do zadu, již jsme přeletěli červený »Petrův zámek«, ve kterém bydlí každý car, než je v Kremlu korunován — již v dálce vidět světlo Yardu. první noční místnosti, mimo Moskvu položené.

Sta saní stojí v jeho dvoře, z daleka páchnoucím výpary z koní a teplých kožichů. Vzduch v místnosti je hustý kouřem, teplem a výpary a z počátku omamuje po čisté a čerstvé noci, jejíž osmnáct až dvacet stupňů R. nebylo cítit. V jasně osvětlených sálech hodují lidé, pijí šampaňské, důstojníci, bohatí obchodníci se svými ženami, dámy z polosvěta, měšťané a všemožné typy moskevského obyvatelstva.

Na jevišti hraje se jednosmyslná varietní věc, v obecenstvu veselá nálada: po představení konají se v kabinetu zvláštní představení, tančí se, pije se šampaňské, nevázanosti povolují se všecky uzdy. Několik důstojníků ztratilo »rovnováhu«, sklepníci je doprovázen do saní. Dlouho nelze v Yardu vydržet — ven. ven do čistého vzduchu; ostatně jsou teprve tři hodiny po půlnoci!

Zase se saně předjíždějí, zase trojky uhánějí šíleným úprkem dál od Moskvy. Brzy je vidět vysokou skleněnou síň, mihavá různobarevná světla - - Strelna! Krásná, překrásná Strelna! Nádherný palmový háj, s obrovskými palmami, na nichž jsou upevněny zelené, bílé. červené, modré žárovky: z půdy voní konvalinky, narcisy — vůbec dítky Riviery v přehojném množství; mezi nimi svítí různobarevné svíčky. Sklenníková atmosféra zahaluje všecky rohy a kouty, které jsou obratně mezi stromy udělány ve výši polopatra.

Ohnivá hudba vítá vstupujícího, u něhož polomámivý polo elektrisující pocit vzbuzuje množství něžných květin v moskevské mrazivé noci, osvětleni a celé ovzduší. Šampaňské! Hudbu! hudbu! Žalné cikánské romance, plné nevýslovného smutku a vášnivého ohně naříkají v palmové zahradě a budí divnou náladu.

V palmovém háji je ticho, klidno; chceme se však smát, slyšet smích, který je v Rusku tak vzácný, ach tak vzácný. Proto do kabinetů! Uherský sbor nechť zpívá. 20 dívek v krátkých šatech, doprovázeno několika protivnými mužskými subjekty, objeví se na scéně a zpívají staré německé pouliční písničky, tančí čardáš a matchiche.

Veselejší dívky! Kde je ruská nevázaná radost ze života? A zase sborové písně smutné a truchlivé. Stěny kabinetu tísní, proto ven do palmového háje, loudat se. Všecka zákoutí jsou obsazena, housle lkají, zátky šampaňského vyletují do vzduchu — tu pojednou elektrické světlo je staženo na poloviční intesitu svítivosti. Je půl šesté ráno — moskevská policejní hodina.

Všeobecné se vstává od stolů, u dveří je křik, Dimitriji, Ivane, Grišo, Vasiliji. Pak zase saně uhánějí... Podivuhodná, jasná, klidná noc zimní vzpružuje unaveného ducha. Na nebi slunce a měsíc bojují o nadvládu, oslnivě jasné hvězdy blednou.

Šíleným letem jedou saně k Moskvě, vesele zní rolničky a zvonky, vesele zní křik izvoščíků. Již je vidět první domy moskevské, pohádkově osvětlené pouličními ohni, u nichž se ohřívají kočí a zametači ulic. V pekařstvích už svítí, zvony nesčetných kostelů vyzvánějí, po ulicích pohybují se zachumlané postavy.

Ještě několik ulic a moderní Moskva je dosažena. »Rychleji. rychleji, izvoščíků! Spíš, Duraku!«