Rok 1910: Veselá historka z nákupu velbloudů pro ruskou armádu

Velbloudi.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Příhoda s velbloudy.

Bývalý kontrolní úředník ruský G. P. Miller vypravuje v Historickém Poslu tuto příhodu:

Byl jsem svého času vyslán jako úředník do Turkestanu. kde působil neslavně známý generál Annenkov. Jednoho dne si mne »generál« zavolal a poručil mi, abych převzal padesát velbloudů, jež byly koupeny pro Rusko kus za 75 rublů.

Když jsem přijel do Kiril-Arvalu, šel jsem hned k veliteli táboru, plukovníku Sultanovovi. Ten mne zval roztomile k pití a na zákusky, ale odmítl jsem, žádaje, aby mi dříve ukázal velbloudy.

— »Hm, to bude trochu obtížné,« podotkl plukovník rozmarně.

— »Kterak to? Vždyť jsem k vůli tomu přece přijel...«

— »Ano, ale velbloudi...«

— »Nu, co je?«

— »Co je? Koupili jsme přece velbloudy, že?«

— »Měl jste rozkaz, abyste opatřil padesát velbloudů po 75 rublech.«

— »Ano.«

— »Kde jsou?«

— »Zde je kvitance,« pravil plukovník a vytáhl kus papíru, na němž bylo něco tatarského načmáráno.

— »Dobrá, teď bych však rád viděl velbloudy.«

— »Velbloudy?«

— »Nu, ano. o ty přece jde.«

— »Ale to je zvláštní příhoda.«

— »Jaká příhoda?«

— »Nuže, poslyšte: Předešlý čtvrtek koupil jsem od zdejšího Tatara velbloudy, zaplatil jsem mu řádně, načež mi Tatar vydal kvitanci. Dobrá, měl jsem velbloudy. Srdce mi usedalo radostí, jak byli pěkní. Tak tu stáli do soboty. V ten den onemocněl jeden z velbloudů, druhého dne další a tak postupně onemocněli všichni. A co horšího, všichni chcípli. Nevěříte mi? Tak se stalo, jako že Bůh je nade mnou! Sepsal jsem o tom protokol.«

— »A co se stalo s kožemi?«

— »S kožemi? Ach, batuško, to je zase jiná příhoda.«

— »Jaká?«

— »Dali jsme všecky pošlé velbloudy na hromadu, v tom přišla hrozná písková bouře a pokryla všecky mrtvoly. Nebylo by stálo za to, vykopáváti je a stahovati.«

— »Tak vykopejte aspoň jednu mrtvolu, musím ji vidět.«

— »Ne, batuško, dopřej také zvířatům po smrti odpočinku. Tu je kvitance, stačí přece. Věř mi. Ostatně, co bychom se o takové maličkosti starali.«

— »Ale musím napsati protokol.«

— »To napiš, napiš, batuško,« pochvaloval ochotně plukovník a sám přinesl inkoust a péro, aby kontrolor mohl hned napsati protokol. A tak jsme protokol napsali. Ten byl poslán na dalekou, dalekou cestu do Petrohradu a kdo ví, zda se tam vůbec dostal...