Rok 1910: Vídeň slaví, ale Praha a Češi to platí. Přesto Praha v souboji měst vítězí!

J. V. císař František Josef I., král český.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Místo bez nudy.

Osmdesáté narozeniny císařovy oslaveny byly hlavním a sídelním městem naší říše, Vídni, nadšeně a radostně; skutečná »císařská« nálada, které pravý Vídeňák tak rád podléhá, chápaje se každé příležitosti, aby se osvědčil hodně císařským!

Má také proč; zlaté plody tohoto vzájemného poměru zrají proň neustále a jsou mu krmí stejně lahodnou jako vydatnou. Řádný Vídeňák nemusí se starati tak příliš, jak by živ byl a života a majetku svého dobyl a uhájil, jako spíše, aby toho jak náleží »užil«. Za něj myslí a starají se jiní — celá říše.

Vídeň jako centrum, přirozeně a ještě více uměle vytvořené a udržované, doznává přízně a podpory v každém ohledu — finanční míza z celé říše sem se prýští a zde pokud možná zadržuje, z Čech a Moravy proudí už věky stále nová zdravá krev, která tu starou obrozuje a osvěžuje, a s výše jako zářící paprsky slunce deští na město zlatý déšť nejvyšší přízně.

Vídeň.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Statisíce cizinců mění každodenně obvyklý kaleidoskop náměstí a ulic — občas uspořádají se nádherné výstavy a jiné luxusní podniky, které přilákají miliony zvědavců; a bez peněz, bez kapitálu nikdo do Vídně nejde — třebas tím kapitálem byly jen zdravé ruce, mozek a srdce; složí se to všecko tam ke cti a k požitku veleměsta.

A město žije si a žije, zpívá a pije, a baví se a má se dobře.

Čas od času vystřídá pro své osvěžení a pobavení staré modly — z německo-liberální stane se německo-křesťanskou s přívěskem »sociální« — ale německou zůstává pořáde; německou a dobře rakušáckou — jakž jinak! V tom ohledu kůži svou nesvléká nikdy, a v Táborskou ulici přichází denně a denně sta nových Čechů — však ti se už assimilují! Vídeň má dobrý žaludek a stráví všecky.

Někdy se také stane, že leckdo nechce se jen tak zhola nechati, aby byl stráven, ale potom se už naleznou prostředky k záchraně německé Vídně; několik zavřených škol, demolovaných domů a bytů, několik desítek raněných Čechů — Vídeň má aspoň zase svou zábavu — svůj Hetz! Ten musí být za každou cenu; třeba a la madame Hraba nebo Geringer, nebo jak se jmenovala před nedávnem ta vídeňská hrdinka prostituce! ...

Nu což, něco takového patří k denním takřka sensacím a pikantnostem života — a že tam matky s malými dětmi mrou hlady a mrazem na ulici, to je jen tak — na oko, a potom — beztoho to byla nějaká »Češka«!

Karlův most.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

No — ve Vídni je veselo, to není město nudy a fadessy. Chápe se každé příležitosti, aby to světu dokázalo; aby dokázalo svou velikost, sílu a rozvoj. Nyní právě hlásá do světa pyšná čísla o svém vzrůstu za panování svého vznešeného mocnáře. R. 1830, v roku Jeho narození, měla residence vídeňská sotva 317.000 obyvatel; její obyvatelstvo se za 80 roků sotva zdvojnásobilo.

Roku 1848 měla asi 400.000 duší. Dnes, kdy štědrou vůlí mocnáře dvojnásobný pás hradeb ji svírajících dávno padl, obyvatelstvo její se téměř zpateronásobilo, překročivši dávno už číslici 2 milionů. Ovšem že ne samo — rozšířilo svůj obvod daleko do okolí, na 273 čtv. kilometrů s okruhem téměř 100 km., kdežto Paříž vykazuje pouhých 79 čtv. km. o okruhu 34·5 délky.

Veliká, šťastná Vídeň! Má i svůj Prater, Belvedere, Schönbrunn, svůj regulovaný modrý veletok Dunaj, budov nádherných za tisíce milionů; má svou pitnou vodu, své dráhy a dopravní prostředky na venek i ze všad k sobě — má své víno a pivo, svůj dialekt, svou »burkmuzik« a svá divadla, opery, operetty, chantany a variété.

Praha.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Tepna jejího života buší stále volně, klidně, bujaře — bezstarostně a pohodlně. Vepsala na svůj štít heslo: »Užívati!« Zase ta pohádka o favorisované princezně a nenáviděné Popelce — Vídni a Praze! Stále a stále — to už jinaké nebude.

Co my proti tomu můžeme? Téměř nic... proud poměrů zdá se nezadržitelný a Vídeň, kde jen může, nasytí se na úkor nenáviděné Prahy.

A přece — netřeba nám zoufati. Už jen první pohled na Vídeň a Prahu zaráží a dopadá nikoli na prospěch Vídně.

Ať dělá Vídeň co dělá, ani té polohy přírodou utvořené a korunované nemá. Má mnoho, přemnoho, ale „Praha je Praha“ přece i oproti pyšné závistivé sokyni, Vídeň je veliká, skvělá, ale Praha je přece jen — jediná; Vídeň jí může záviděti, ji osočovati a jí škoditi, ale Praha zvítězí nad ní „v přemožení malém“ — a zvítězí.