Rok 1913: Co je pravé štěstí a jak ho v životě dosáhnout?

O lidském štěstí.

Kdo nechtěl by býti šťastným? Zajisté každý. Avšak pojmy naše o lidském štěstí jsou nesmírně různé a lidé hledají ho zpravidla v trojici: 1. bohatství, 2. moci, 3. lidské hodnosti.

Leč leží v tom osudný klam a na t. zv. výšinách lidstva, kde zmíněná trojice jest domovem, nalezáme nejméně opravdu slastných lidí.

Perský básník Hafis vypravuje:

Perský šach byl nemocen. Lékaři nemohouce ho uzdraviti, radili, že bude zdráv, obleče-li košili šťastného člověka. Hledán takový, leč dlouho mamě. Konečně nalezl jeden z královských poslů úplně spokojeného a šťastného pasáka ovec — leč jaké bylo překvapení poslovo, žádaje na pasákovi košili, dostal za odpověď, že pasák žádné nemá.

Tím chtěl básník naznačiti, že člověk může býti šťasten i bez toho, co jiným zdá se nezbytnou životní potřebou.

Pěknou tuto perskou povídku — jak ve svých memoirech vypravuje — chtěla nápodobiti vévodkyně z Alenconu — stejně nešťastná sestra Rakouské císařovny Alžběty, — která hledajíc šťastného člověka, nalezla jej konečně ve své družce z mládí, jisté hraběnce, která dobrovolně ošetřovala raněné vojíny na italském bojišti v r. 1859.

Když vévodkyně schválně do vojenského lazaretu přijela, aby si košili své šťastnou se cítící družky vyžádala, odvětila tato, že žádné nemá, neboť právě poslední svou košili upotřebila na cupaninu, které se pro raněné v nemocnici nedostávalo.

Kardinál Mermilon a královna savojská. Povzdech císaře pána, když pobočník zvěstoval mu zavraždění císařovny Alžběty: „Bože, bože, či nemám žádné rány osudu býti ušetřen?“

Milliardář Vanderbilt skočil do moře, zanechav dopis, že činí tak z omrzelosti života.

Štěstí lidské dozajista tedy nespočívá v bohatství, moci a lidských hodnostech a Lev Tolstoj rozbíraje podmínky lidského štěstí, nalézá jich 5.

1. Neporušenost svazku poutajícího člověka ku přírodě, t. j. k lesům, polím, slunci, vzduchu, zvířatům atd.

Ztráta podmínky této nezdála by se na první pohled příliš citelnou a přece jest to nejobvyklejší trest při přestupcích a zločinech, vězení.

Čím větší bývá odloučenost vězně od světa a lidí, tím jest vězení těžší a nesnesitelnější a dohání vězně až ku sebevraždě, ku př. Lucheni, vrah císařovny Alžběty, potrestán dle švýcarského zákona, který nezná trestu smrti, doživotním vězením s nejpřísnější odloučeností.

Nemoha odloučenosti této snésti, spáchal sebevraždu. Podobně vrah italského krále Humberta. Dojemné bývá přátelství, které nešťastníci tito uzavírají se zvířaty mnohdy i odpornými, na př.: s myškou, potkanem, žábou, ale též křížovým pavoukem, ještěrkou a blechami, které mnohdy k úžasným výkonům vycvičili, krátíce si děsnou samotu. — Dalibor.

2. Práce.

Zdá se to na první pohled nesrovnalostí, poněvadž lidé zpravidla považují práci za břemeno, ale bez práce nebyli bychom šťastnými. Máme-li práci před sebou, je nám břemenem, kterého ubývá, čím více práce blíží se konci a je-li tato šťastně skončena, blaží nás pocitem, který ničím nahraditi ani koupiti nelze a kterého boháči a lenoši neznají. Pocit, provázející šťastně skončenou práci, patří k nejblaživějším a Lev Tolstoj vidí v něm právem nejušlechtilejší podmínku lidského štěstí.

3. Svazek rodinný.

Neboť pro naše slasti a strasti nenalézáme nikde tolik opravdového porozumění, jako u rodičů a sourozenců; sdělená radost pak bývá dvojnásobná, sdělený žal jen poloviční. Cenu a význam svazku rodinného zpravidla poznáváme, až ho ztratíme.

4. Svobodné a dobromyslné obcování se všemi lidmi.

Když kancléř Kaunic upozorňoval císaře Josefa II., že nesrovnává se s císařskou důstojností pouštěti se do styku s obecním lidem, odvětil císař trefně : „Kdybych milý kancléři stýkati se chtěl jen se sobě rovnými, musel bych bydleti v císařské hrobce u kapucínů“.

Všichni vznešení z tohoto světa, kteří snížili se slovem i skutkem ku svým spolublížním, získali vděčných sympathií blažících, kterých historie nezapomíná, na př. Václav IV., Josef II. a j. Nebudme domýšlivými a pyšnými a obcujme vlídně s každým i sebe podřízenějším člověkem.

5. Zdraví, jehož hlavní podmínkou jsou čistota, tělesná práce a silný pohyb.

Milujme přírodu, nevyhýbejme tělesné práci, važme si rodičů a sourozenců, nebuďme domýšliví a pyšní vůči lidem jiným, šetřme všemi prostředky svého zdraví, zachovejme veselou mysl a čisté svědomí, kroťme své vášně a nečiňme velkých nároků na svět — toť jsou hlavní podmínky lidského štěstí.