Rok 1913: Jak budovat vztah mezi matkou a dcerou?

Matka a dcera.

Nebude pochyby o tom, že není na světě nikoho, kdo by s dívkou lépe a poctivěji smýšlel nad matku, a proto jest povinností dcerušky býti k matce pravdivou a upřímnou. Matka budiž jí nejmilejší přítelkou a hlavně důvěrnicí.

Bohužel straní se mnohdy dospívající dívky matky, spatřujíce v ní jen přísného soudce. — Nejčastěji vyvine se poměr ten z vědomí poklesků dětských let, které před matkou skrývala.

Druhou toho příčinou jsou družky — tito často zlí duchové — utvrzujíce dívku v nesprávné domněnce, že dozor matčin jest nepřátelstvím.

Družky takové prohlašují každou zápověď matčinu za tyranství, každou neposlušnou a za to káranou dívku za mučednici. Rozumná dívka vyhne a straní se družek takových a uváží, že každé napomenutí nebo pokárání matčino směřuje k jejímu dobru, proto přijme je vděčně a hledí chybu napraviti, poslechnouti.

Jest nesprávno, přetvařuje-li se dcera před matkou; ať uváží, že matka také byla jednou dcerou, že u ní najde nejméně také tolik porozumění pro různé zjevy mládí jako — u přítelkyň. Ano, zájem ještě stokrát větší, neboť zájem přítelkyň bývá zhusta ZVĚDAVOST, tajná ŽÁRLIVOST nebo zakrytá ŠKODOLIBOST.

Jinak matka! Ji těší dceruščiny úspěchy. V dceři matka znovu rozkvétá, v ní po druhé prodělává své mládí, proto jí má se dcera svěřiti, aby radovala nebo rmoutila se s ní. Sdělený žal jest poloviční, sdělená radost jest radost dvojnásobná. A nikdo nesdílí oboje tak upřímně a opravdově s dcerou jako matka.

Tento nedostatek sdílnosti pochází též bohužel z domněnky, že dceruška svým školním vzděláním stojí výše, jest moudřejší nežli matka. Postřehne-li nějakou mezeru ve vědomostech matčiných, snad ji i kantoruje: „Ale matinko, to ví každé dítě“.

To jest velká beztaktnost, ano přímo bezcitnost. Pomni, že matka neměla snad příležitosti vzdělati se tou měrou, jak snaží se tobě vzdělání poskytnouti, pomni na trpké chvíle a životní zkušenosti matčiny, které mnohdy jsou člověku prospěšnější, než moudrost čerpaná z knih.

Uznej dobrotu a obětavost rodičů, která ti umožnila dosáhnouti vyššího vzdělání, buď jim tím vděčnější a neodcizuj se jim. Třeba bys někdy v dospělém věku nemohla souhlasiti s jejich názory, musíš se mírniti a pronésti své mínění uctivě a s láskou.

Jistý anglický časopis uvádí velmi správně, jak soudí děti o rodičích: Desetiletý chlapec píše: „Můj otec ví velmi mnoho.“ Patnáctiletý syn míní: „Vím zrovna tolik, co můj otec.“ Syn dvacetiletý sděluje: „Vím třikrát tolik, co můj otec“. V třiceti letech má syn za to, že by někdy se mohl otce svého zeptati na radu.

Čtyřicetiletý syn doznává: „Můj otec ví více nežli já.“ Padesátiletý syn: „Neudělám nic, neporadiv se dříve se svým otcem.“ Šedesátiletý syn si vzpomíná: „Nad mého nebožtíka otce nebylo moudřejšího člověka na světě.“ — Tím trefně jest vyjádřeno, že s přibývajícími zkušenostmi poznáváme též cenu rodičů, které zpravidla oceníme správně, až jich nemáme.

Dobrá dcera nežádá nikdy od rodičů věcí, o kterých ví, že by jí opatřiti nemohli, nebo které by je stály velké oběti. Nechce stůj co stůj rovnati se ve všem zámožnějším družkám, stkvíti se šatem, na který otec musel věnovati peníze, kterých by snad potřeboval ku svému posilnění neb opatření jiné nutné věci. Jest bezcitné, ano hříšné vymáhati stálými prosbami na rodičích pro sebe požitky a parádu, na které jejich prostředky nestačí.

Velkou chybou jest též, jestliže dívka, vymlouvajíc se na svá studia, domácnosti si pranic nevšímá, nýbrž sama od matky sloužiti si dává. Jest povinností KAŽDÉ dívky přiučiti se všem pracím v domácnosti potřebným, ochotně a bez zvláštní pobídky matce vypomoci.

Zejména své prádlo a šat má dívka sama spravovati, sama obsloužiti pokud možno nejen sebe, nýbrž i své rodiče — na př. u stolu, za matku nádobí, prach utříti, postele stláti, menší sourozence ustrojiti, nákup obstarati atd. Jestliže není zaměstnána studiemi odbornými, tu jest jí tím více a důkladně přiučiti se vedení domácnosti, vaření, žehlení, šití prádla a šatů atd., aby matku mohla ve všem plně zastupovati.

Kruh rodinný má býti každému nejmilejším útulkem a první školou všech ctností i dobrého společenského mravu, má však zároveň chrániti před špatnou společností a škodlivými vlivy. Žena jako správkyně domácnosti a první vychovatelka dítek má velké a vznešené povinnosti, na které musí se hned z mládí svědomitě připravovati jako na povolání jí určené.

Dobrá dcera snaží se býti svým rodičům k radosti i ku pomoci. Spokojenost rodičů jest jí největším štěstím. — „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“ není pouze hluchou frásí, ale zákonem hluboko do každého lidského srdce vepsaným.