Rok 1913: Příkladná péče Prahy o děti v nouzi

Žebrání dítěte — počátek zkázy člověka.

(Z humanitní činnosti obce pražské.)

Stalo se ustáleným zvykem, že vyhledávají se v činností naší královské Prahy chyby a nedostatky a naprosto pomíjejí se zřízení, jež přinášejí a působí dobro a často v základech odklízejí bolesti, jež po dlouhá léta, ne-li po věky, tížily organismus národa.

Jest konečně plným právem svéprávného občana, který má široký rozhled i bohaté zkušenosti a rád by viděl uskutečněny všechny své touhy a rozřešeny všechny otázky kulturního a sociálního vývoje veliké obce, aby vytýkal a radil.

Avšak jest potřebí opustiti časem stanovisko kritické a vytknouti také, co uznání a chvály zasluhuje.

Chceme tedy zde vyznačiti z obsáhlé sociální a humanitní činnosti královské Prahy, jež vyžaduje nákladu téměř 2 milionů K, bod zvláště milý a jasný, jenž ve veřejnosti naší dosud skoro ani povšimnutí nedošel.

A přece zasluhuje zvláštní pozornosti jak pro své cíle, tak i pro to, že není napodobeninou z ciziny na poměry naše aplikovanou, ale činem iniciativním, důsledkem svědomitého a citového pojímání úřadní výkonnosti.

Míníme „Útulnu pro dítky žebravé, toulavé nebo bez přístřeší“, kterou ku podnětu adjunkta chudinského ústavu p. Josefa Vlka sociálně-humanitní komise městské radě ke zřízení doporučila r. 1902. Útulna otevřena byla roku 1903.

Není strašnějších důsledků neuspořádaných poměrů sociálních, než trpící a strádající dítě. Nežli otázka tato v celém svém obsahu bude rozřešena státem v zásadách: Stát je povinen starati se o dítě strádající a nahražovati mu rodiče, zůstává korporacím pak a jednotlivcům povinností, aby dle svých možností k nápravě přispívali.

Koho lze dnes na př. činiti zodpovědným (na kom žádali, aby přivodil nápravu?) za děti žebrající z návodu nesvědomitých rodičů, kteří velmi často ne z bídy, ale z odporné lenosti otupují své dítě citově a staví je do života jako otrlou, žádné špíny a žádného kalu se neštítící bytost.

Velká část viny spadá na obecenstvo, které nedovede pochopili, že darováním dvouhaléře vlévá kapku jedu do duše dítěte, jehož zhoubné působení není v žádném poměru ke chvilkové radosti, jež zableskne v očích obdarovaného dítěte. Je tak pohodlné upokojiti své svědomí nepatrným dárkem tam, kde je povinností jíti v milosrdenství dále, na kořen bídy a zla.

Jak časté, velmi časté jsou případy, že bylo by spásou pro děti, kdyby mohly býti odňaty rodičům. Ale kam je umístili, kdo má na jejich výchovu platiti? Vládní předloha zákona o ochraně dětí a mládeže měla by v nejkratším čase státi se zákonem. (Ovšem, pokud možno zdokonalená.)

Pokud dětí žebrajících se týče, tu zasáhla v zlořád tento obec pražská velmi účinně a s výsledky velmi dobrými založením útulny pro ně. Není zajisté sporu o tom, že zjištění příčiny toulky a žebroty dětí a potírání této příčiny jest jedinou možností nápravy. Proto také k této stránce správa útulny béře zvláštní zřetel, ovšem působili zde může jenom v mezích svojí kompetence čili pravomocí.

Pečlivě vedená matrika vykazuje data, jejichž obsah srdce svírá. Příklady:

Otokar A., 14letý, měl nařízeno rodiči živili se žebrotou; byl desetkráte zatčen. Nyní v káznici.

Emilie K., 14letá, Božena, 13letá — nuceny rodiči k žebrotě. Odňaty rodičům. Prvá dána do služby, druhá na vlastní žádost přijata domovskou obcí

P. Valentýn, 13letý. Žebral, pak kradl. Velmi odvážný. V krčském lese zul oběšenci boty.

N. Marie, 12letá, Josef, 13letý. Do školy nechodili vůbec. Matka zemřela, otec alkoholik, nikdy nepracoval, živ jen z žebroty svých dětí. U dětí nalezena láhev s rumem. Zaopatřeny v domovské obci.

D. František, 12lelý, Anna, 13letá, Antonín, 16letý, nenavštěvují školy vůbec, živí své zdravé a silné rodiče žebrotou.

P. S., 10letý. Zatčen v noci při žebrotě, úplně opilý. Rodiče tuláci. Převzat obcí domovskou.

A. P., 14letá. Přijela z venkova, na nádraží očekávala ji kuplířka. Vrácena otci. — Atd. atd.

Historie každého jednotlivého dítěte je nesmírně bolestnou. To, co se zde pro ně koná a konati může, jest dobrodiním pro ně velkým, jak daleko však je k dokonalosti!

Způsob, jakým nakládá se s dětmi v útulně, má v nich vzbuditi lásku ku pořádku, práci, životu rodinnému. Pobyt jejich omezuje se tu ovšem na dobu krátkou, které je třeba k vrácení rodičům (po vyšetření poměrů), nebo zaopatření jinde: v obci domovské, ústavě, rodině, v učení, ve službě, v polepšovně — dle stupně zanedbanosti, poměrů rodinných a stáří dítěte.

Život v útulně uspořádán na základě rodinném. Pěstouni představují tu rodiče, vedoucí své děti k čistotě, pořádku a práci. Lékařský a pedagogický dozor doplňují zařízení útulny, prosté, ale promyšlené, jež z nabytých zkušeností stále se zdokonaluje.

Útulna, jak již shora bylo řečeno, jest ojedinělým ústavem toho druhu v Rakousku, což také se zvláštním uznáním bylo uvedeno na mezinárodním sjezdu pro soukromé a veřejné chudinství v Kodani r. 1910.

Podobnou instituci zavedlo policejní ředitelství ve Vídni roku předešlého zřízením centrály, jakési sběrny pro mladistvé provinilce, tuláky a zbloudilce, z níž rozdělují se dle poměrů a vlastností osobních, podobně jako z útulny, zůstávajíce pod stálým dozorem.

V roce 1910 odkázal útulně pan V. Bubeníček, obecní starší, na 20.000 K. Stalo se tak na popud úřadníka, který dovedl nalézti a získati šlechetnou duši pro instituci, jejímž byl intelektuálním původcem, a jež stala se již celé řadě dětí spásou, poskytujíc možnost, aby duše byla zbavena rmutu, naneseného neštěstím nebo zpustlostí a tvrdostí těch, kteří měli býti jejich ochranci ve věku, kdy život lidský podobá se květu, který hyne v mrazu a ve věčné tmě.

Blahodárná instituce, vzniklá z popudu úřadníka, dokazuje vedle mnohých jiných důkazů, že úřadníci inteligentní, svědomití a pilní jsou nejpevnějším základem, na němž se může rozvíjeti a zdokonalovati činnost obce.