Rok 1913: Težký život bílých otrokyň v harému

Bílé otrokyně v Maroku.

Zatím co francouzské listy vedou politickou a hospodářskou bilancí protektorátu marockého a oslavují generála Liauteye, meškajícího na dovolené v Paříži, jako morálního osvoboditele sultánovy země, uveřejňuje jistá Francouzka vyzvání, aby Francie svou civilisační působnost co nejdříve rozšířila také na obyvatelstvo Maroka, jemuž je svobody nejvíce zapotřebí.

Francouzka dr. Lacey, která působí v Marrakeši a měla častokráte příležitost nahlédnouti v nejnepřístupnější prostory marockého domu — v obydlí žen. Posuzuje život tamějších žen jako nepřetržité utrpení, které se snad skončí stykem marocké říše s francouzskou kulturou.

V Maroku ještě panuje otroctví, obchod s lidským zbožím provozuje se částečné veřejné, částečné potají. Trhy konají se třikráte v týdnu. Veliké náměstí jest obklopeno malými ložemi z lehké štuky: uprostřed nalézá se kryté prostranství pro deštivé dny: to jest tržnice. V těchto ložích tísní se ženy, děti a muži.

Otroci, kteří jsou na prodej, přicházejí zcela resignovaně; každá revolta jejich osud by ještě stížila. Licitace zahájí se modlitbou, načež počne vyvolávání cen. Kupci chodí podél loží a prohlížejí otroky jako zvířata: jejich zuby, vlas, kůži a ohebnost údů.

Ceny řídí se dle pohlaví, stáří a vlastností otroků. Čtyřiadvacetiletý muž cení se asi na 70 korun naší měny. Děvčata od deseti do dvanácti let mají cenu skoro desetinásobnou. Žena, která umí vařit stojí 300 korun — na tamní poměry ohromnou sumu.

Koupě může býti po dvou měsících zrušena, když otrok nevyhovuje smluvním podmínkám.

Co se týče haremu, není vlastně nikomu známo, kolik žen obsahuje. Francouzka dr. Legay viděla harémy s pěti sty ženami i více. Malý obchodník má často 20 žen. Monogamie vyskytuje se jen při nezámožných. Toto mnohoženství zničilo také marocký národ, o jehož statečnosti a energii v knihách Orientu tolik bylo napsáno.

Harém sultánův předčí, co se týče nádhery a bohatství všechny ostatní v říši. Nejen ve Fezu, kde se obyčejně zdržuje, ale ve všech městech říše má ženy, dohromady 3000. Každé město a každá vesnice jest povinna odváděti sultánovi ženy jako daň a mimo to posílá každý »kaid« (náčelník kmene), který má snad příčinu obávati se hněvu sultánova, nejkrásnější děvče okresu, častokráte i vlastní dceru.

Žena, která překročila práh sultánova harému, nikdy více ho neopustí. Sultán svoje ženy neprodá za žádnou cenu. Sem a tam provdá některou svým nejlepším přátelům. Mimo otrokyně nalézá se v harému ještě velký počet služek, které provdány jsou za otroky, dále vdovy dřívějších sultánů a děti, takže harém je pro císařskou pokladno velikým břemenem. Spravován jest eunuchem a tak, že nešťastné harémové ženy často postrádají nejpotřebnějšího.

Ženy, které nepředstupují před sultána, jsou oděny v cáry, jejich obydlí jsou zanedbána. Především nakládá se s nimi nelidsky. Sestárne-li trochu, odejme se jí každý luxus, odvede se z jejího dosavadního bytu do nějaké chatrče na spadnutí. Její mládi končí obyčejně ve dvaceti letech a s ním také její život.

Všechny ženy, ať přicházejí odkudkoliv; rafinovaná, vzdělaná Turkyně anebo triviální černoška ze Sudanu, obě mají tentýž osud. Žádná z nich nedomůže se trvalého vlivu na sultána a každá dočká se záhy doby, kdy zapomenutá v některém koutě harému, očekává konec svého života.

Tělesný trest jest důležitým pedagogickým prostředkem harému. Z trestu zavírají se do pokoje, po měsíce předkládá se jim postní jídlo, ale především poučena bývá »hassou«, to jest holí. Je-li žena, která má býti potrestána, miláčkem svého pána, vykonává tento obyčejně trest vlastnoručně.