Rok 1913: Veselý učitelský fejeton o smutném začátku školního roku

Učitel a žáci ve škole.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Elegie na počátek školního roku.

Jsou prý filistři mezi žáky a učiteli, kteří se těší na nový školní rok, ale o mně to nikdy neplatilo ani, pokud jsem byl žákem, ani teď, kdy jsem kantorem.

Pohled na modrající se švestky vždy mě plnil tesknotou a první švestkové knedlíky připomínaly mi nastávající zápis stejně jako dým z ohníčků, při kterých isme si pekli brambory. Ty ohníčky vždycky přivábily vítr ne ten hravý letní, který rozhoupává obilí a roznáší vůni pokoseného jetele, ale ten chladný podzimní, který protáhne dým v šedou plachtu nad údolím jako předzvěst studených mlh.

Neměli jsme jako děti počátek školního roku už proto rádi, že jsme musili opustit velké třídy, kde se tak hezky hrálo, a vrátit se do těsného bytu správce školy. O prázdninách to bylo hej, celá škola byla naše. Z dolení třídy se vynesla polovice lavic, nebo se srovnaly na sebe do zadu a takto uprázdněná třída byla naším salonem, jídelnou i letním bytem.

Hořenní třída, odkud bylo z jedněch oken vidět modravé pásmo Středohoří, z druhých Bezděz, byla naší čítárnou, studovnou i naší skrýši, kam jsme se schovali pod zadní lavici, když se nám nechtělo pást husy nebo jít kopat brambory. A patnáctého září všecka ta volnost a rozmanité výhody vzaly za své.

Naše maminka, když byly třídy a chodby čisté vydrhnuty, hrozila se počátku vyučování proto, že věděla napřed, že »ti haranti« hned první den zanesou vyčištěnou školu blátem. Trochu se smířila s tímto nutným zlem, když jí selky, zvláště ty, které přiváděly nováčky do školy, přinesly něco do kuchyně.

Ale dárky přinášeli také otcové vzpurných kluků s upřímně míněnou prosbou: »Pane učiteli, jen toho našeho kluka řežte!« Večerní bilance po zápisu bývala někdy dosti utěšená: několik pecnů chleba, dva ušáci a hromada koláčů v komoře, kdežto z chlívku na dvoře kejhalo několik krmných hus a kačen. Ale což to bylo platno, zápis trval jen den a škola deset měsíců!

Na nový školní rok těšívají se snad jen nelítostné matky, které mají rády děti s krku. »Už aby ta škola byla, abyste aspoň na chvíli daly pokoj. Ale jinak je to. když z hochů jsou studenti, se kterými se maminka musí rozloučit třebas na celý rok.

S lítostí divá se na buclaté tváře, které se v městě protáhnou a poblednou a pobízí k jídlu: »Jezte hoši, kdo ví, jestli se tam kdy najíte dosyta!« Vidí v duchu rozmanité nebezpečí, která jim v městě hrozí, a napomíná je už předem tu. aby dávali pozor na tramway, jindy aby nekouřili, nehráli v karty, jsou-li větší, aby nechodili za děvčaty a nemařili čas.

Chystá se jim garderoba. plní peřiny novým peřím, aby ti měšťáci viděli, jak pořádná peřina vypadá, a konečně, to už je panu studentovi hezky smutno, snese se s půdy velký černý kufr, který tam přes prázdniny odpočíval.

S každým kusem, který do něho maminka ukládá, jakoby padala na srdce studentovo větší a větší tíha. Ví, že až on ty věci bude brát do ruky, bude již sám v malém pokojíku plném postelí a kufrů mezi cizími lidmi. Teď, kdy už prázdniny lze sotva měřit na dni, je mu líto mnohé krásné hodiny, kterou marnotratně zahodil zbůhdarmým čtením starých románů. Teď by si teprve dovedl prázdniny krásně rozvrhnout chodil by raději do lesa, na hon, na výlety. Pozdě!

Nejteskněji je za těchto příprav pánům opravářům, jež tvoří předvoj studentstva a musí o den do města dřív. Dostáli většinou čestně slovu, že se na to starému ani nekouknou, a teď je jim chvílemi přece jen úzko, aby ve školním sítě, ve kterém uvázli přes prázdniny, neuvázli na celý rok.

Ještě štěstí, že se profesorům hned první den po prázdninách tak málo chce do zkoušení, jako jim do odpovídání. A tak se vyrovnají na polovic, něco uprosí student, něco promine kantor a Rubikon je překonán.

Je ovšem skupina studentů, která se na konec prázdnin těší skoro netrpělivě. Jsou to abiturienti. Jméno abiturient je sice pěkné a o prázdninovém věnečku má na mladší dámskou pleť zvláštní přitažlivou moc. ale je to přece jen provisorium, které se rádo vymění za kratší, ale plnější titule: právník, filosof, medik, technik. A potom Matka studentských tužeb: Praha a akademická svoboda!

Akademik a svoboda, lze si představit líbeznějšího souzvuku? Co vše nevidí budoucí akademický občan za jménem akademická svoboda! Právo studovat cokoli a kdykoli, chodit podle chuti spát a podle chuti vstávat. hrát kulečník v kavárně za bílého dne, řečnit v studentských spolcích, účastnit se pouličních demonstrací, vidět Vojana v Národním nebo zápas Slavie se Spartou na Letné.

Kdo by vypočetl všecka akademická práva (zapomněl jsem na př. na večerní korso na Ferdinandce a černé pivo u Fleků!), za kterými aspoň první léta se skoro docela ztrácejí akademické povinnosti!

A také studentky pospíchají rády do města, ať se jim říká Vesňačky, lyceistky, kandidátky či obchodní akademičky. (Jazyk český je k našim studujícím ženám zvláště nepřátelský, ne a ne vytvořit samostatného, důstojného jména, všecko odvozuje s protivnou důsledností z mužských kmenů!)

Doma je staromodní maminky, a každá maminka je trochu staromódní, i když byla v dívčích letech sebe větší modernistka — přidržují k nudným domácím pracím, žádají, aby se učily nejen vařit, nýbrž také šít, prát a jaké ponížení! spravovat tatínkovy punčochy.

K tomu kontrolují s přepiatou opatrností jejich styky se studenty a docela proti duchu doby zakazují známosti ,jen tak' ze kterých nic nekouká. Kdežto v Brně nebo v Praze je tolik příležitosti uklouznout nejpřísnějšímu dozoru slečny třídní, nebo p. katechety: v Lužánkách nebo na Špilberku, ve foyeru Národního divadla nebo v tanečních hodinách. Ano, taneční hodiny se zpátečním doprovodem mladistvých zbožňovatelů, jsou snad hlavní kouzlo, které vábí naše studentky zpět z fádního venkova do města.

A jak je kantorům okolo srdce v tyto dni?

Dva měsíce mohli žiti jako celí lidé podle osobních zálib a sklonů a teď se musí zase rozdělit na bytost úřední, jakýsi umělý vzor školní horlivosti a píle, a na poločlověka, který ve volných chvílích nedovede se sebe střásti vlivy školní dresury.

Vidí v duchu dlouhou frontu školních kasáren, cítí již známý parfum přeplněných tříd a slyší protivný zvonec ohlašující konec prázdnin, konec svobody!