Rok 1914: Dušičky v době první světové války

Hřbitov.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Dušičky a duše.

Kdykoliv vidím na trhu prodávati mech, květiny živé i papírové, věnce vkusné i ošklivé, haluze krásné vonícího lesního chvojí, a spousty barevných svíček v krabičkách, pečlivě na rozviklaných bednách složených, obklopených hejnem pánů kluků, tu vždy cítím ve vzduchu vůni žlutého, padajícího listí a kouř zvolna se rozplývajících voskovic.

Den dušiček, svátek všech svatých, i nešťastníků, na něž se zapomnělo. Jest to také část církevní pompy takový den dušiček, ale — vyjmeme-li ze hřbitovního lesku toho dne — církevní kondukt, nádherné hrobky a přepychově stavěná mausolea s nesčetným počtem svíc, a vidíme-li pouze prosté rovy, zdobené chvojím a kvítím, ve stínu odumírajících bříz a lip, jest v tom nesporně také kus poesie, poesie, při jejíž netisknuté četbě stáváme se mimoděk sentimentálními.

A nejenom sentimentálním jsem se letos stal při pohledu na pestrý trh Piety, nýbrž i veselým při vzpomínce na doby mého uličnictví v takový den dušiček.

Zajisté i dnes jest eldorádem všech uličníků takový, hořícími svícemi planoucí hřbitov. Policajti i hlídači, rozestavení na křižovatkách hřbitovních cest, jsou markantním dokladem toho, že kluci strašlivě rádi svíčky

Nevím, zdali všichni, ale v mých klukovských letech byla to choroba, již jsem podléhal až do dvanáctého roku. Polehčující okolností pro mne bylo, že jsem nebyl sám, neb pokud se pamatuji, súčastnil jsem se této akce vždy asi s půl tuctem sobě podobných fakanů, kteří také neměli to štěstí zmocniti se nějakého doma zbývajícího pětníku, za nějž by nakoupili svíček tak příliš lákajících barev.

Nechť však někdo nemyslí, že vášeň expropriace svíček byla chronickou; tato zločinná vlastnost nás měla v moci pouze jednou v roce. Pouze v dušičky byli jsme nebezpečni soukromému vlastnictví svíček, v jiné dny v roce byl jsem k tomuto výrobku strašně lhostejným a nebyl bych jej zvedl i kdybych o něj klopýtal.

Nevím, jakou praktiku mají v tom oboru kluci dvacátého století, tedy ve století všeobecného pokroku vědy, jisto jest, že nebudou žádnými zpátečníky.

Já s mými kompaňony na sklonku devatenáctého století, tedy asi před osmnácti lety, počínal jsem si téměř jako světoznámý Manolescu. Nábožně jsme poklekli ku hrobu, posetém svícemi a za okamžik jsme je soukali do kapes neb rukávu. Pamatuji se, jak v jedny dušičky v kritickém okamžiku skočil na nás nějaký statečný občan, následkem čehož vznikla mezi námi tak hrozná panika, že jsem svou zánovní beranici zanechal na místě zkázy. Dohra těchto tragických okamžiků měla dva akty. První doma, druhý ve škole, kam onen nešťastný občan moji beranici zanesl a já za živý svět ji nechtěl znát jako vlastnictví.

Tyto dušičky byly mým posledním loupežným tažením. Měl jsem dost.

Každoročně vzpomínám těchto věcí, ale nikdy nepocítil jsem těch dojmů jako letos v době ne velkých, ale strašně nízkých událostí a líto jest mně mého mládí.

Jak šťastny jsou dnes děti. Batolí se po dvorech a ulicích, hrají si na vojáky, majíce otce ve válce a nemají tušení o hrůzách a smutku své matky a naivně se táží, proč má červené oči. Ba, dokonce můj nejmladší hoch se roztomile zlobil, proč nejsem zabitý. Jak milé jsou ty děti ve své dětské nevědomosti.

A v den dušiček budou večer děti podpalovati zbytky svíček ku poctě památek svých bratří, sester a příbuzných a vzpomínati otců ve válce. A nebudou jistě ani řídké případy, kdy tyto vzpomínky, živým věnované, platiti by měly mrtvým, o jejichž smrti snad dosud není zpráv.

Tisíce žen a sirot budou oplakávati smrt svých otců, a rozžehnou i večer plameny svíc na stolech a židlích za jejích duše.

Knoty svíc shasnou, jedna po druhé prskajíce, a děti usínati budou na pelestích postelí s růměnnými tvářinkami.

Jen ženy a matky seděti budou dlouho do noci, v temnu světnic, a jejích do ruda vyplakané oči pronikati budou tmou do neznáma, tam, kde smrt slaví své nejpustější orgie za podpory strojů stejně geniálních jako bestiálních.

Velké hřbitovy k večeru zazáří tisíci světly a stíny bříz v této záplavě tvořiti budou tajemné silhouety Na malých hřbitovech vesnických budou plameny svíček jako bludičky se mihati.

Jest to den vzpomínání: Vzpomínáno jest duchů velkých, duší dobrých a dušiček.

A v tento den plný bolesti a smutku a slz hřímati budou děla na severu, západě, východu i jihu, explose látek výbušných trhati bude ňadra, země a jejích děti, a křik ohromných zástupů rozléhati se bude v záplavě požáru.

A bude mnoho nových dušiček, a zase mnoho slz, věnců, svíček, kvítí a lesního chvojí.

A není velké duše, silné, v tom chaosu dušiček, jež by vykřikla světu, velká slova bolesti, rozumu a humanity, hlasem, jehož zvuk by slunce dosáhl...