Rok 1916: Je čas zrušit učitelkám ponižující celibát, ony své povolání spolu s manželstvím zvládnou!

Celibát učitelek.

Ozval se po čase opět hlas, volající po zrušení celibátu učitelek. Při převratech, které v společnostech národů dnes se odehrávají, je to hlas snad šťastně včasný, s hlediska lidského ale dávno jasný, pochopitelný a oprávněný. Odkládal-li se v mírových dobách tento požadavek jako věc nespěchající, až časem sama sebou řešitelná, pak zdá se, že ten čas nadešel.

Velká doba naučila nás dívati se zpříma do očí otázkám, před nimiž se rády klopily zraky z desaterých důvodů, jež nyní připadají nám všem, po tom co jsme prožili, tak malichernými jako zrnko písku proti pyramidě. Skládáme náhle všechnu svoji naději v budoucnost příštího pokolení, v klín ženy a bylo by tedy přímo hříchem právě kategorii nejinteligentnějších žen ještě dále vylučovat.

Obyčejně, kdykoliv otázka celibátu učitelek byla na tapetě, v kruzích, střežících žárlivě jejich život Vestálek, poukazovalo se na domnělý nezbytný konflikt dvou povinností: mezi školou a domácností. Dobrá učitelka nemůže prý se starati o domácnost, vdaná učitelka opět ne o školu.

Ve skutečnosti není tak zle ani s domácností, ani se školou. Pokud domácnosti se týče, především není do ní na světě pranic nikomu jinému než právě manželům, jichž se týká. Co je komu do toho, jak si vdaná učitelka zařídí svou domácnost, aby těch několik hodin denně mohla pobýt mimo domov?

Smí se ptát někdo kde které jiné vdané ženy, jež ztráví třeba daleko více času dopoledne i odpoledne mimo domov, kdo se jí stará o domácnost? Táže se někdo na př. obchodnice, která takřka celý den mešká v obchodě (a zvlášť nyní, kdy zastupují muže), kdo jí obstarává domácnost? To je přece zcela soukromou záležitostí, jejíž zařízení přísluší výhradně tomu, koho se týká.

K čemu zbytečná starost o cizí krb? Ani nás mužů, pobývajících v úřadech a zaměstnáních větší část dne mimo domov, nikdo se netáže, nezanedbáváme-li tím snad svou rodinu. A o jiném vlastně ani nelze mluvit, když už pod pojem domácnosti ledacos jiného se shrnuje. To vše ostatní, úklid, vaření, prádlo — dovede obstarati vždy někdo jiný, jak tomu také v domácnostech většinou je.

Odpadá-li tedy námitka úplně zbytečné starosti o „hynoucí domácnost" vdané učitelky, pak teprve nemístnou je naopak námitka, že by starostí o domácnost trpěla škola. Svobodné učitelky také mají svou domácnost, neboť pokud známo nezůstávají nikde jako vrabec na střeše za komínem. Přijdou-li ze školy domů, sotva popadnou knihy a honem studují nebo pracují jen a jen pro školu.

Co by se tedy provdáním učitelky ve škole měnilo a proč by škola nebo vyučování trpělo, jak se tvrdívá?

Jak prý,... což kdyby přišla rodina? Kardinální námitka, hlavní trumf obhájců věčné „svobody" učitelek! Vlasy se jim ježí při pomyšlení na „delikátní" tuto otázku. Jaká „delikátnost"? Je prostě posvátná, protože je přirozená. A tak také má a musí býti řešena, bez zavírání očí, bez falešného studu, bez obcházení po špičkách. Jaké pak neštěstí, když paní učitelka bude mít rodinu!

Co prý by děti ve škole tomu říkaly? Nechte dětí! Jejich čisté oči vidí doma matku, vidí i jiné ženy v domě a na ulici, na nichž je znamení blížícího se mateřství a nejsou nikterak překvapeny ani dotčeny. Proč by měly být u paní učitelky? Mladší děti změny si nepovšimnou a starší, jestliže ji už chápají, přijmou ji právě tak, jako u vlastní matky.

Zbývala by tedy už jen námitka absence a substituce paní učitelky v době rodinné události. Vypočítává se hned, co by v případu takovém substituce stála a kde ji vzít? I tu odpověď není tak těžká: tam kde se béře, když svobodná učitelka onemocní. Lze tedy prostě považovat absenci paní učitelky v době šestinedělí za nemoc, a tím je i ostatní s tím spojené vyřízeno.

Při dobré vůli není těžko zrušiti celibát učitelek a bylo by to přímo projevem rozvážné starostlivosti právě teď, kdy doba žádá na ženě, aby své vznešené poslání v přírodě splnila v zájmu budoucích generací.