Marianské Lázně.
Dnes už se nikdo neptá — píše N. F. P. —: »Pijete křížovou, pijete ferdinandku, koupáte se v rašelině nebo v kyselině uhličité? Teď si hosté šeptají do ucha otázku: »Dostáváte k snídaní máslo? A kde?«
Otázka žaludku má přednost před otázkou střev. Rozhovory v kolonádách přizpůsobily se válce právě tak, jako lázeňská léčba.
Těžké pozemské tresty, jimiž se hrozilo hříšníku, který by pil odvar obyčejné kávy místo kávy Haagovy, nebo který si nemohl odvyknouti dáti přednost sklenici piva místo pití kyselého mléka, jsou zapomenuty.
Provinilci požívají výhod amnestie a abolice, neboť Haagovy kávy není a kyselého mléka rovněž ne, másla obyčejně také ne. Nedostatek másla zavazí. Úředně je zakázáno podávati máslo k snídani. Jen kdo z dřívějška má dobré vztahy k slečně z kavárny nebo k přísnému vrchnímu a jest znám značným zpropitným, jen tomu se tu a tam podaří, uloviti kousek másla k snídani.
Jako kontraband se mu dá opatrně pod stolem v papíru. A když už jsme u snídaně: cukru ovšem není, vyjma na lékařský předpis. Cukerín v Marianských Lázních pak má chvalitebnou vlastnost, že náleží mezi nerosty nerozpustné. Zůstane klidně ležeti na dně šálku jako kousek sádry.
Městský potravní úřad nenese viny, dělá, co může. Důmyslně sestavený potravní lístek zajišťuje hostu lázeňské pečivo (bílý chléb), maso, moučníky a mléko.
Tři ústřižky po šestnáctině mléka zcela dostačují denní potřebě, právě tak šest sucharů nebo tři Grahamovy chlebíčky za den. Bezmasému pátku je odňata trpkost tím, že ve značném počtu lze použíti vajec, v ostatních dnech je bohatý výběr různého masa.
Ovšem, ceny nesmějí nikomu pokaziti chuť. Jsou letos hodně vysoké. I skromnější restauranty mají dnes ceny místností prvého řádu. Co městský úřad zásobovací může nám opatřiti, vždy opatří. Je dosti bramborů i dosti zeleniny na uspokojení zvýšené potřeby lázeňské.
témata článku:
Diskuze k článku „Rok 1917: Problémy lázeňských hostů v Mariánských Lázních za první světové války“