Rok 1918: Varování před častou chybou začínajících spisovatelů

Spisovatelka.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Pěkný honorář.

Jistý český spisovatel, jek se dovídáme, nabídl snaživému pražskému nakladateli sbírku několika krátkých povídek, asi 8—10 tiskových archů.

Nakladatel nabídku přijal a nastalo jednání o honorář. Spisovatel zůstavil nakladateli, aby výši honoráře sám stanovil, ale přál si, aby mu honorář byl vyplacen hned po přijetí rukopisu, protože nyní dlouho trvává, než se kniha dostane z tiskárny na světlo. Nakladatel svolil.

„Dobrá, dám vám tedy 50 K." Spisovatel se zaradoval. „Pane, vy jste poklad!" zvolal, „padesát korun za arch a tisíc! Všem spisovatelům vás budu odporučovat a uvidíte, že se pohrnou k vám jedinému!"

Nakladatel výbuchu radosti nevěnoval pozornosti a přeslechl jej mezi tím, co rovnal papírky, aby honorář vyplatil hotovými. Na to papírky shrnul a podával spisovateli.

Ten se překvapeně táže: „Co je to?“ „Co by to bylo. Nu, honorář!“ „A kolik?“ „Padesát korun, jak jsme ujednali.“. „Ale my ujednali 50 K za arch a tisíc!“

„Kde pak, to by bylo nedorozumění. Já nikdy nehonoruji podle archů a výše nákladu, vždycky šustem.“ „Ale pane, to snad nemyslíte doopravdy! Padesát korun za celou knihu?“ „Je vám toho málo? Je mi líto, že se musíme rozejít. Vyššího honoráře jsem nikdy neplatí a platit nebudu.“

Vrátil spisovateli rukopis a své papírky schoval do zásuvky.

— K té historce jedině slovo. Buď se nabízená práce k uveřejnění nehodí a potom ji nakladatel vůbec nemá přijímati, ale když myslí, že nabízená práce je dobrá a honoruje ji tak kavalírsky, jak vypsáno, je to hanba — skandál, o němž třeba zachovati pamět potomstvu.