Bída poválečná a předválečná.
Současný život hospodářský i sociální má svoje extrémy. Je všeobecné známo, a všude to slyšíme, že na světě je bída.
To však není zjev nový, neboť bída byla také před válkou. A byla to bída vrstev nejchudších, kterou často neviděl svět, tonoucí v blahobytu. Charakteristickým obrázkem bídy byly před válkou zastavárny.
Statisíce lidí z vrstev dělnických a středních používalo služeb zastaváren jako krajní výpomoci z nouze. Zastavovalo se šatstvo, skvosty, nábytek, nádobí a jiné svršky. Úřady zástavní měly obyčejně nejvíce práce počátkem a koncem týdne.
Po neděli se na př. zastavovaly skvosty, které se opět v sobotu vyplácely, aby je majitel v neděli mohl použiti na parádu. Velká frekvence bývala také v zastavárnách před činží. Byly rodiny, které činži neplatily jinak nežli penězi ze zastavárny.
Drobní obchodníci, hokynáři, květinářky a menší trhovci pracovali většinou s tímto provozováním kapitálem ze zastaváren, z kterého se platilo 8—11%. Za války obchody na zástavu úplně přestaly. Mnohé zastavárny likvidovaly a v Praze na př. zůstala jedině zastavárna státní, která pracuje a velikým ročním deficitem.
To dokazuje, že mezi lidmi není nouze o peníze, nýbrž spíše o statky a zboží, které vysokými cenami jsou mnohdy nedostupné. Bída dnešní není také často větší u širokých vrstev nežli bída včerejší, protože nabídka lidské práce není tak veliká a peníze se při dobré vůlí vydělají.
Bídu také nemají všichni lidé proto, že poměry jsou nepříznivé, nýbrž že mnoho z nich nezná cenu peněz a nedovedou jich upotřebiti hospodárně. Poživačnost byla před válkou stejně veliká jako je dnes.
Velmi často nouzi zaviňují lidé více nežli poměry, na které se dnes stále naříká.
témata článku:
Diskuze k článku „Rok 1920: Zastavárny a chudoba“