Rok 1922: Kouzelná ukázka staré češtiny a originálních názorů na knihy

Lidé o knihách.

Česká Osvěta přinesla velmi charakteristické výpovědi návštěvníků knihovny.

— Chalupnice M. čítávala krváky, ale už jich nechce. »Naše Skřivánková vypučila si od Fandy Kovářovy pět těch románů, je toho tákovejhle štůs, ale já bych to nečetla! Darmo vo tom povídat. Člověk ví, že je to samá hloupá vymyšlenost.

Takhle něco vopraudouskýho, jako byli ty Půlpáni (od Raise), to je něci inýho. To byla knížka! Povídala sem Andě (dcerce školačce): Z tohohle si vem příklad. Vono je to, jak se říká, jen pro zasmání, ale je to jako istotný. To bylo čtení!«

— Dělník o Úlehlově Čtění o přírodě pravil: »Tahle byla hezká, mělo to hezkej začátek a hezkej konec, pěkně to bylo vyložený, že sem všemu rozuměl.« Životopis Havlíčkův od Srba se mu líbil také. S obdivem pravil: »Ale to byl člověk! Takovej se už nenarodí!«

— Zato paní V., které knihovník nabízel Tyrolské elegie, odbyla ho: »Ale dejte pokoj s tím Havlíčkem, vždyť toho bylo loni a letos plné noviny. Kdo pak by to ještě teď čet.«

— Polník 2., milovník historie, rozohnil se po četbě Třebízského Pobělohorských elegií: »Tfi — odplivl si — to byly časy! Mordyje, já tenkrát tak bejt na světě, to by koukali!«

— Tovaryši H. líbil se Jiráskův Obětovaný velice — »ale tak se mně zdá, že je to někde až trochu přepjatý, jako ta Svatava, co zkusila a ten syn její jak hrad jí zapálil.«