Jsou rekordy stinnou anebo světlou stránkou v tělovýchově?
Teprve nedávno prošlo řádky veřejného tisku amerického stanovisko jednoho z vlivných funkcionářů přední naší tělovýchovné organisace k tak zvaným rekordům.
Výsledek všech jeho důležitých myšlenek by se dal shrnouti v tuto skořápku: »Není dobře, snaží-li se borec po speciálním výkonu a snahou cvičitelů má býti, aby ho přiměli k cvičení všeho, neboť je lépe, je-li žák průměrný ve všem, nežli vynikající v jednom.« Čili jinak: Snaha po rekordech se má v mladíku tlumit. Takovéto myšlenky se čtou zde v Americe, kde málem vše srší touhou po rekordu, podivně; a svědčí opravdu o tom, jaké je hluboké údolí v dvojím nazírání na sportovní výkon.
Chce-li zde v Americe trenér na střední škole neb na universitě dosíci úspěchu, aby všichni s radostí chodili do cvičení, musí v hoších vzbuditi ambici po nějaké metě. Po nějakém cíli! Dobyti titulu třídy, pak championátu školy, pak mistrovství města. Tato touha, ba hlad opravdu existuje! Často malé číslo, centimetr anebo vteřina je s to drželi hocha ve stavu sebekontroly a tělesné kázně, ve které by se nedal udržet ani slovy otce ani učitele neb řady moralistů.
Často se praví, že tělesná kázeň má jen tehdy cenu, uvědomí-li si hoch jejího významu! Ale nad tím se americký trenér usměje. »Což jste nebyl hochem?« Jakmile jste již na úrovni, že si takovou věc můžete „vědecky“ uvědomit, tak prostě jste již překonal všecka ta úskalí. Ale zde se jedná o ta úskalí. A dosud zkušenost ukázala, že je nutno, aby hoch měl nějakou vůdčí hvězdu, která mu dá směr a cestu v životě, na níž neleží ani cigarety, ani alkohol, ani noční život.
Jeví se tudíž »snaha po výkonu« co jedna z nejcennějších složek výchovy vůbec. Kde chybí ambice, tam je ztraceno předem vše.
Slovo »honba za rekordy« nebo »specialisace« je často nesprávně vykládáno, protože chybí pochopení pro ně. Neodborníci si často myslí, že běžec má dlouhé nohy a ohromná prsa; skokan silné nohy, malé tělo, levý back levou nohu alespoň dvakráte vyvinutější nežli pravou nohu, o boxeru si mnozí myslí, že musí mít pěstě jako kladiva a prsty jak cerbuláty. Zatím ale odborníkům je známo, že nemůže existovali jediný »sportsman-specialista«, neprovádí-li všecky ostatní athletické cviky.
Training boxera — je většinou běh, veslaře, tennisty, athleta - běh a skoky. Je tudíž všestranný cvik nutný k tomu, aby se dosáhla nejvyšší meta v oboru jednom! Dnešního dne ani nám nenapadne, abychom se pozastavovali nad specialisty-lékaři, poněvadž víme, že mají širokou basi obecného vzdělání lékařského.
Kdyby theorie protirekordová se měla přenésti na příklad do hudby, tak bychom nikdy neslyšeli virtuosa na housle, na klavír a tak dále. A zase jest jasno, že mistři houslí nebo jakýchkoliv nástrojů nikdy to nemohou přivésti na úroveň virtuosity, nemají-li všestranné hudební vzdělání.
Ale tito »rekordmani« lékařství (specialisté) a hudby (virtuosové) vykonávají nejen své užitečné poslání přímo, nýbrž inspirují a probouzejí ambici tisíců těch, kteří se snaží, aby je dosáhli. Snaha tu musí být! Snaha a vůle; i odvaha sáhnout po nejvyšší dokonalosti, po rekordu! Zabíjet tuto snahu nebo nepřát jí, aby se rozvinula — znamená vyháněli z tělovýchovného hnutí to nejcennější: hybnou sílu.
Nechtějme, aby naši borci byli »Jack’s of many trades, but masters of none« (Honzové mnoha řemesel — ale mistry žádného), nýbrž aby si postavili svůj určitý cíl, svou metu a k ní se snažili.
A potom je přec jen pravda, že člověk vyniká na tom poli, na němž se mu nejlépe líbí. A nejlépe se mu líbí tam, k čemu se nejlépe hodí, čím ho obdarovala příroda.
Kde je logický smysl toho, abychom chtěli studenta houslaře udělat »all round« muzikantem, aby dovedl hrát v orchestru vše — od houslí k bubnu?
Snaha po rekordech — arciť řízená — je vítanou složkou ve všech tělovýchovných systémech.
témata článku:
Diskuze k článku „Rok 1922: Mají se děti honit za rekordy a specializovat se na jediný sport?“