Rok 1922: Opravdu potřebuje stále více úředníků?

352.356 státních zřízenců!

Takový je výsledek výkazu o počtu státních úředníků a zřízenců.

Veřejnost se chytá za hlavu, srovnávajíc, že státních úředníků a zřízenců bylo v celé Cizlajtanii jenom 260.000, parlament lomí rukama, noviny přičiňují k tomuto číslu všelijaké poznámky a — jak u nás ani jinak býlí nemůže — volá se po vládě, aby v této nemožné věci něco učinila. Neboť těch 352.356 úředníků a zřízenců se počítá jenom ve státní službě a pováží-li se, že také ještě obce a země mají slušný počet zaměstnanců a že do tohoto počtu nejsou započítáni učitelé, vychází na jevo, že pomalu každý desátý občan v republice je živ z veřejných peněz.

Ale při tomto chytání se za hlavu, lomeni rukama, přičiňování poznámek zůstává. Nikdo nemá chuti vyvodit z tohoto strašného čísla důsledky. Členové N. S. ještě stále obíhají po všech veřejných úřadech, doporučujíce představeným, aby ten či onen jejich straník byl také přijat do tohoto zázračného počtu veřejných zaměstnanců a sledujete-li jednáni parlamentu, posloucháte-li řečníky na veřejných schůzích, čtete-li noviny nebo odborné časopisy, slyšíte, čtete a vnímáte den ze dne se opakující volání, aby stát se postaral ještě o to a ono, aby státní správa rozšířila obor své působnosti na nové a nové obory, aby ještě to i ono, co v celém světě se ponechává soukromé péči, bylo opatřováno státem, na všech stranách zní heslo po znárodňování, postátňování, po rozšířeni všech státních podniků o nové, po intensivnějším provozu všeho, co stát beztoho již podnikl.

Takový jest převrácený názor našich lidí. Na jedné straně se hrozí — a zajisté právem — vylidňování občanstva a rostoucího břemene státních zaměstnanců, na druhé straně v tomtéž okamžiku navrhují nekonečnou řadu opatření, kterých nelze provésti bez dalšího rozmnožování armády hladovějících státních zaměstnanců.

Jako dobře namazaný stroj na výrobu zákonů chrlí národní shromážděni nové a nové předpisy a zákony ze všech oborů veřejné činnosti, zavlékajíc do sféry státní působnosti materie nejnemožnější, prohlubujíc působnost státu do podrobností tak dalekých, že jest tím ohrožována osobni svoboda jednotlivců — jak nemá vzrůstali za takových podmínek armáda státních a veřejných zaměstnanců?

Nikdo nemá starosti o to, aby na místa veřejných zaměstnanců byli přijímáni toliko lidé dobře kvalifikovaní; ještě stále nepřestala doba, kdy je stranická legitimace sama o sobě náhradou odborné kvalifikace a kdy ten či onen musí býti přijat, protože jest členem strany a není-li pro něho místo, musí se pro něho místo utvořit a nelze-li jinak, tedy aspoň tak, že se vytvoří celý nový úřad, jemuž se postaví v čelo politicky složený sbor, aby se přijímání zaměstnanců mohlo díti podle poměru stran, čili, aby se jich přijalo dvakráte tolik, kolik by jich snad opravdu bylo potřeba.

Tak to dále nejde. Národní shromážděni musí se konečně odhodlali k činnosti opačné. Stát a jeho působnost musí se znenáhla omezovali na obory, které jinak než státní správou provozovali nelze. Z oboru veřejné činnosti jest vyloučili všechno, co stejně dobře nebo snad ještě lépe může obstarali soukromé podnikáni; to věčné poručníkování státem, které jest krvavou ironii na moderní svobodu občanskou, musí konečně přestati a další rozšiřování státní působnosti zastavili.

Dnes čtete názor, vyslovený zcela vážně, že by se měl stát starat o otázky národopisné, zítra se navrhuje, že jest povinnosti státu postarat se o vzdělávací film, pozejtří volá společenstvo pražských kavárníků, že by se měl o to starat stál, aby nebyly v Praze vykupovány domy a rušeny v nich kavárny, že stát má postavit v Praze státní operu, přespolní elektrárnu, šekový úřad poštovní v Brně, státní nemocnici v Mor. Ostravě atd. do nekonečna.

Kdybychom skutečně svůj stát tak milovali, jak často bereme jeho jméno nadarmo, kdybychom byli hotovi přinést mu tolik hmotných oběti, jak mnoho od něho hmotných výhod žádáme, kdybychom skutečně uměli ve státním provozu pracovali tak úsporně, jak toho nedovedeme, bylo by to zajisté všechno v pořádku. Ale opak jest pravdou. Vidíme ve státu nevyčerpatelnou studnici možnosti a ani nám nenapadá, že tuto studnici musíme naplňovat my sami a že ty naše přínosy do ni musí být o to vydatnější, oč více z ní chceme čerpati.

Číslice státních zaměstnanců je hrozivá. Stačila by, abychom se konečně vzpamatovali. Pro každého, kdo umí počítat s tuž kou v ruce, musela by tato číslice být pramenem poznáni, že jest něco shnilého v naší veřejné činnosti a že jest nejvyšší čas, abychom začali napravovali chyby, kterých jsme se za čtyři leta samostatnosti dopustili.

Je-li každý desátý člověk živ z veřejných peněz, musí na jeho výživu a na živobytí jeho rodiny těch ostatních devět se složit. Je-li, jak se počítá, průměrný roční příjem jednoho z veřejných peněz živeného občana 8000 Kč, musí každý ze zbývajících devíti zaplatili průměrně tisíc korun ročně na jeho výživu. Je to trvale možno? Můžeme to dlouho snášeti? Stačí všechno soukromé hospodářství na taková vydáni?

Nevidí, necítí a nechápe to nikdo? Není u nás nikoho, kdo umí počítat a vyvodit výsledky z čísel proti sobě postavených ? Zůstal všechen vliv školního vzdělání bez výsledku? Jsme děti nebo šílenci? Hrajeme si na republiku, nebo ji chceme opravdu jako samostatní občané žít? Víme, co je to veřejné hospodářství a víme, že s veřejnými penězi se musí opatrněji a poctivěji hospodařit než s vlastními? Zamyslíme se konečně nad tím, že jsme dosud hospodařili k bankrotu, protože jsme chtěli být všichni živi ze státu?

Opakujme si jen každodenně: 352.356 státních zaměstnanců živi republika a jest mezi námi ještě mnoho těch, jimž se to zdá málo a kteří by tento počet rádi ještě značně rozmnožili. Co s takovými šilenci?

Poznámka Bejvávalo.cz
Cizlajtanie nebo Cislajtánie je označení Předlitavsko - zhruba polovinu Rakousko-uherské monarchie, skládající se například i z celé dnešní České republiky a Rakouska.