Rok 1922: Sněhová kalamita aneb pár centimetrů sněhu v Praze

Koně, táhnoucí naložené vozy sněhem.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Praha ve sněhu.

Zase se objevila jedna věc: Praha by byla ráda velkoměstem a není na to zařízena. S pátku na sobolu sněžilo, Praha se ocitla po dlouhé době zase jednou pod sněhem.

Kolik ho mohlo být? Ale ten krapet sněhu stačil, aby v něm celý pouliční život pražský, hlavně jeho komunikační rytmus, úplně uvázl.

Elektrika měla zaváté kolejnice, po nichž se batolil jako roztomilý trpasličí pudlík sněhový pluh — lépe řečeno sněhový kartáč. Sem tam odhodil škopíček sněhu a udržel se v pohybu, dokud to šlo s kopce.

Pod kopcem nahrnul před sebe kopeček sněhu a ať se namáhal jak chtěl, ne a ne prorazit jeho úbočím nebo v nouzi slézt aspoň jeho vrchol, stál a stál a — elektrické vozy nemohly jezdit. Asi za tři hodiny proti obvyklému času vyjely teprve, hledajíce umetenou trať. A zase jim to šlo s kopce moc dobře.

Ale do kopre se najednou zrovna taková mrňavá osmička zastavila uprostřed Václavského náměstí, vrtila kolečkama, která se klouzala, konduktéři dělali vtipy, obecenstvo se bavilo, za stojícím vozem kupily se nové, a až jich bylo asi osm v řadě za sebou, tu konduktérovi v posledním voze, který stál až u hotelu Pasáže, napadlo, že by vůz osmičce nejbližší mohl snad zatlačit a převézt ji tak přes hladký mrtvý bod — loto poselství sdělil v každem ze stojících vozů průvodčí řidiči — a tak se to tímto ústním telefonem dostalo až k řidiči, který měl návrh provésti.

Ten poradil se s řidičem osmy, s publikem ve voze, s publikem na ulici, s vyhybkářem, strážníkem a jakýmsi známým, který šel právě kolem — a pak svolil, aby mu do vozu zatlačili. Stalo se a za pět vteřin zatáčel se vůz do Meribranské a řada vozů za ním dostala se i s trpělivými pasažéry do pohybu...

Pak kdesi v Ječné ulici klopýtl kůň a položil se právě na koleje. Kočí stál nad ním láteře. Trvalo to chvíli a vozy tramvajové se zase kupily. Obecenstvo se hromadilo, hlučelo, radilo, až konečně vykřikl konduktér nejbliží tramvaje: »Odepněte mu držák, aby se mohl hnout.«

Kočí ještě 10 minut pochyboval, pak odepial škrtící řetěz, kůň narovnal hlavu, zvedl se a dal se do běhu. Diváci jen s úžasem křičeli: »Koukejte, vždyť von má vlastně prázdnej vozejk, a takovejch mizernejch patnáct kilo zdrží tu celou pasáž...!«

Takové scény se opakovaly v sobotu až do večera. Odpoledne sice už sníh nepadal, ale vozům a tramvajím se stále hromadil pod kola. Tak k páté hodině bylo vidět první nákladní vlečňák, který odvážel prvou kupu sněhu.

— Proč? lnu napadlý sníh je asi zařaděn do dvou skupin: ten, který se bude nakládat a z ulic vyvážet — a ten, který se nechá k roztáni slunci, aby mělo laky radost. A aby se hodně uspořilo ponechá se druhá skupina skoro netknutá a problém o využití ohromné sluneční energie pro život pozemský, o němž se teď tolik badá a mluví, bude roztržen v Praze snadno a rychle.

Sníh nám ještě zjedná slávu ve světě — ale přes to: raděj ať už nepadá!