Rok 1923: Spisovatel Jaroslav Hašek zemřel. Jaký ve skutečnosti byl?

Jaroslav Hašek zemřel.

Praha 4. ledna.

Paradoxní život Jaroslava Haška se skončil překvapením, jako každá jeho episoda. Dvacetkráte jsme již slyšeli a četli zprávy o jeho smrti a po jedenadvacáté, když jsme nevěřili ani pověstem, ani nekrologům, byla to pravda.

Včera v Lipnici n. S., kde poslední dobou žil, po nedlouhé, ale bolestné nemoci zemřel. Přijdou nyní lidé kritičtí a odpovědní, aby pronesli poslední soud nad jeho literárním dílem. A snad shledají, že tento náš největší talent humoristický neměl dosti ukázněnosti, dosti vůle, dosti uměleckého smyslu, dosti tvárné rozvahy, aby z ohromné náplně geniálních postřehu a nápadů, groteskních protikladů a stýkajících se krajností vybudoval dokonalé dílo umělecké.

Tu však dlužno namítnouti, že případ Haškův byl jiný. Jemu nešlo o literaturu a umění, pro něho hlavní věcí byl sám život. Ten si vytvářel v nekonečný řetěz pozoruhodných dobrodružství a nezvyklých příhod, výstředních situací, groteskních řešení. Jeho logika pracovala krkolomnými skoky a proto každý jeho čin byl pro normální mozky překvapením, naplněním podivem, přepadením.

Několikráte se v životě pokusil o kladnou práci v občanském smyslu, několikráte začal pod různou vlajkou jako novinář vážně pracovat. Nikdy v tom nevydržel dlouho, všecko se v něm jaksi vzpříčilo a každé toto »seriosní údobí« se skončilo skandálem.

Socialistické strany jedna po druhé jásaly, kdykoliv získaly Haška pro svou satiru, ale na konec splakala každá nad výdělkem. Hašek nemohl dlouho sloužiti nikomu a když to sám na sobě poznal, začal vytvářet paradox svého života.

Protoulal tři čtvrti Evropy, dotkl se i Asie, rval se s povstalci na uherských pustách, táhl do hor s macedonskými povstalci, pobratřil se se všemi národy bílé i žluté pleti na jihovýchodě, šel s legiemi a přeběhl k rudým, hrál s groteskní vážností roli komisaře a po návratu se chvástal svou krvavou tyranií, spoléhaje na to, že jeho neviňoučká červená tvář a modrá očka budou světu dostatečným alibi.

V Rusku byla nejvážnější chvíle jeho života. Vzepřel se proti všemu, co spojovalo československý národ, a sehrál zase šílenou partii na vlastní pěst. Nemáme dosud objektivního svědectví účastníků, do jaké míry byla tato jeho extratura tragickou nebo jen komickou.

Zdá se však, že tam se vše skončilo tragikomedií, v níž Hašek, paňáca z vlastní vůle, vyhrál svou věc, nejsa o nic více bolševikem, než byl před tím vlastencem. Moskevské šílenství uchvátilo ho právě jen možností, vyhnat životní grotesku do fantastických linií.

Byl při tom šťasten? Těžká odpověď. Rozhodně ji nemohou dáti nesčetní jeho známí, kteří se prohýbali smíchem při jeho fanfaronských ztřeštěnostech a dodnes slzí smíchem, vzpomínajíce jeho neskonalého životního humoru. Vypadal vždycky trochu jako ospalý hoch z Dickense a jeho blažený úsměv a nezlomný klid dával na venek dokonalou harmonii diogenovské filosofie.

Zatím však hrst nejintimnějších přátel mohla postřehnout v nejhlubší hlubině jeho srdce několik citových nitek nesmírné něžnosti a ušlechtilosti. Skrýval je zoufale před světem a každý jejich záchvěv přehlušoval ihned nejdivočejšími potřeštěnostmi.

Žil svůj život jako podivnou směs dona Quijota i Sancho Panzy, Tilla Eulenspiegla i Lamma Goedsacka, jsa postavou zcela nezvyklou i v ovzduší mimočeském, a končil svého Švejka v literatuře záchvaty rabelaisovského humoru, leč bez jeho gigantické síly a věkovitého profilu.

Když se po prvé na začátku války přeslechlo, že byl na dvoře českobudějovických kasáren zastřelen, řekli jsme si s několika jeho přáteli, že vydáme »In memoriam Jaroslava Haška« sbírku nesčetných jeho historek z jeho života.

Řekli Jsme si, že bude to kniha věčného veselí; dnes kdyby se to mělo uskutečniti, vyvstává před námi vzpomínka na celý jeho život a vytváří se ve své podstatě tak pochmurně, že smích a úsměv jsou zcela vzdáleny.