Rok 1923: Tohle má být sport? Anglie dokázala, že sport už úplně zdegeneroval!

Degenerace sportu.

V Londýně, 8. dubna.

Pro dnešního člověka, odsouzeného k jednostrannému životu v uzavřených místnostech, sport na čerstvém vzduchu mohl a měl by býti nejlepším, jediným lékem. Forma sportu, pokud odpovídá svému cíli, to jest pokud odstraňuje škodlivé poruchy, způsobené jednotvárností zaměstnání, je vedlejší.

Pohybem na ledě, po sněhu, ve vodě, v lesích, po skalách i na hřišti dosáhneme téhož cíle. Pro každého existuje nějaký sport; o formě rozhoduje jeho náklonnost, okolí, prostředky hmotné a nemělo by se zapomínati též na odbornou lékařskou radu.

Ale zjevy, které v posledních dobách vystupují jako sport, nejsou vlastně sportem, nýbrž jeho zrůdou, degenerací, vyplývající z nepochopení myšlenky sportu vůbec. Musíme litovali, že jest to právě jeden ze základních rysů sportu, dosažení nejlepšího výkonu v daném oboru, kterého se nejvíce zneužívá a který ze sportu dělá divadlo.

Podívaná na dostihy, kopanou, závody atd.. zvláště tam, kde aktivně jsou činni profesionálové nebo zvířata, není ničím jiným, než hereckým výkonem se strany účinkujících a divadlem pro ostatní.

Či rozčilení a sázky odstraňují škodlivé poruchy v lidském tělesném a duševním systému? Dle našeho mínění dívání se na sport souvisí se sportem jen potud, pokud ukazuje divákovi — jako sportsmanovi — metu, ke které se sám chce přiblížiti, nebo kterou už přešel.

Ale to není jediný druh degenerace sportu.

Její formy se stále a stále množí. V sobotu ráno vyrazilo od westminsterského mostu u britského parlamentu zvláštní závodní družstvo: bylo to pět matek, jež závodily, která dříve doveze své dítě v dětském kočárku do přímořského města Brightonu, vzdáleného od Londýna na 50 mil.

Nejmladší dítě bylo pět měsíců staré. Upozorňování lékařů na nebezpečí, které hrozí dětem i matkám, nebylo dbáno. Návrh, aby aspoň děti byly ponechány doma, když už matky chtějí pořádati závody s kočárky, byl zamítnut.

Závody se tedy pořádaly. Ale když první závodnice objevila se za 12 hodin a 30 min. v Brightonu, anglický sportovní duch střetl se velice povážlivě se zdravým lidským rozumem.

Pozdravné výkřiky smísily se brzy se sykotem a nebýti silných policejních kordonů na koních i pěších, byla by vítězná matka od některých rozumnějších sester dostala odměnu velice neočekávanou.

Jen pod ochranou policie mohla se odebrati do blízkého hotelu i se svým dvouletým dítětem a zde celá zaprášená a krvácející z nosu klesla vysílena na pohovku.

Uvádím případ jen proto, že závod s kočárky a dětmi jest vyloženě absurdní a byl aranžován — nepřímo ovšem — aby přilákal diváky na určitá místa, kde se utrácejí peníze. Ony ženy člověk může stěží viniti, uváží-li těžké postavení a nedostatek, kterému jsou vydány. Naděje na těch několik liber (tuším čtyři nebo šest) znamená pro ně mnoho.

Ale ať mi někdo řekne, jaký jest podstatný rozdíl mezi díváním se na závody s dětskými kočárky a díváním se na závody jiného druhu? Je-li jedno absurdní, proč není druhé?

Massy mají zvláštní psychologii a jest nešťastnou okolností, nad kterou se už také v Anglii začínají pozastavovati, že pojem sportu zaměňuje se za dívání na něco, co mnohdy ani sportem nezavání. Považuje-li se toto za sport, pak jest nejvyšší čas, abychom si pro sport skutečný našli jiné jméno, než idea sportu bude sesměšněna závody kojenců na kočárkách.