Rok 1925: Výzva lékařů mladým mužům: Počkejte se začátkem sexuálního života!

Omyly v pohlavní otázce.

Naléhavé požadování zdrželivého života, jako jediného rozumného života před sňatkem, vzbudí jistě některé otázky v lidských myslích, neboť je velice běžné mínění mezi mladými muži, dosáhnou-li určitého věku, že je nutno hověti pohlavní potřebě z důvodů zdravotních.

Je obecné mínění:

1. že pohlavně zdrželivý život nesnáší se s tělesným zdravím.

2. že cvičení v pohlavním úkonu je nutné pro plný rozvoj a udržení mužné síly — schopnosti rozplozovací.

3. že pohlavní hnutí v muži je tak neodbytné, že je nemožno je zvládnouti, a proto že nelze od muže žádati pohlavně zdrželivý život.

4. A že tudíž mravní zásada, které užíváme pro ženu, nedá se užiti pro muže. Musíme uznati dvojí mravnost.

Z největší části vyjadřují tyto obecné názory spíše příliš ochotné přání ospravedlniti skutky, jež svědomí a společnost odsuzuje, než nějaké opravdové přesvědčení. Avšak velmi mnozí mladí muži podléhají neblahému vlivu nejistoty v těchto otázkách, ne-li přímo klamnému mínění o nich.

Může býti jasně prohlášeno, že tyto názory nemají opravdu nejmenší oprávněnosti.

Dotýkaje se otázky, jaký je poměr pohlavního ukájení ke zdraví, praví Dr. William H. Howell, profesor fysiologie na Johns Hopkinsově universitě: „Ať je pravda v tomto ohledu jakákoliv, nepochybnou je skutečnost, že není pražádného důkazu, že by pohlavní žádostivost nebo úkon rozplozovací měly fysiologický vztah ke zdraví a zachování jedincovu.

Žádostivost povstala nebo vyvinula se v nás a sesílila k účelu docela jinému. Pohlavní potřeby není, leč pokud jde o zachování rodu; pokud jde o jedince, jeho pohlavní úkony mohou odpočívati anebo může býti jedinec docela bezpohlavním, aniž to poškodí jeho tělesné zdraví.“

S druhé strany vědí lékaři velmi dobře, že zdraví a mužná síla vždy trpí nebo jsou ničeny předčasnými a výstředními nebo nepřirozenými pohlavními úkony.

„Zděděný názor, že pohlavní výkon je nezbytný pro mužnost, nejen že nemá žádné oprávněnosti, ale je i směšný rozumnému lékaři.

Hlavní pohlavní ústroje mužské — varlata — jsou žlázy. Víme, že žádná žláza v lidském těla neztrácí své výkonnosti, není-li činna.

Člověk nemusí plakati padesát let a přece, přihodí-li se něco, co ho rozpláče, sezná, že dovede prolévati slzy zrovna tak snadno jako kdokoliv jiný. Jeho slzní žlázy neztratí své výkonnosti, budou-li v klidu.

Žena, ani ne dvacetiletá, může poroditi a kojiti dítko a nemusí míti dítek třeba dvacet či dvacet pět let; narodí-li se jí potom děcko, dovede kojiti právě tak, jako prvé. Její mléčné žlázy neztratí své výkonnosti. Hřebec nemusí po mnoho let od svého zrození míti příležitost k pohlavnímu úkonu a přece se tím neztenčí jeho plemenné schopnosti.

Totéž je pravdou u muže. Výkon varlat neseslabuje se z nedostatku úmyslné činnosti. S druhé strany však poškozuje se jejich výkon velmi vážně předčasnou nebo výstřední činností.“

Mimo to, i kdyby nikdy nebylo úmyslné činnosti pohlavní, ústroje pohlavní nezůstávají zcela nečinny. Ve všech zdravých lidech dostavuje se občas pohlavní vzrušení, vzbuzené milostnými sny anebo někdy tím, že varlata vyvinou činnost a uvolní do jisté míry spermatozoa (oplodňovací buňky). A viděli jsme již dříve, že varlata stále pracují, vydávajíce vnitřní sekreci (vyměšování).

Nelze prokázati úbytku rozplozovací síly, není-li úmyslné činnosti pohlavní. Pokud by pak úkolová činnost žláz pohlavních mohla míti nějaký vztah k jejich zdravé výkonnosti, příroda už sama učinila pečlivé opatření, aby ony žlázy mohly pracovati nezávisle na úmyslném výkonu.

Abych opravil zmíněné mylné názory o pohlavním úkonu, uvádím zde prohlášení, které bylo potvrzeno 360 nejpřednějšími lékařskými autoritami Spojených Států Amerických:

„Vzhledem k nebezpečí, jež vzniká pro jednotlivce a společnost z obecného mínění, jako by zdrželivost poškozovala zdraví, a vzhledem ke skutečnosti, že se v městech trpí prostituce často jen z toho důvodu, že prý ukojení pohlavního pudu je nezbytné, my podepsaní příslušníci lékařského povoláni potvrzujeme dle svého přesvědčení, že nebyla prokázána škodlivost zdrželivosti pro zdraví nebo mužnou sílu; že není důkazů, že by zdrženlivost vadila nejvyšší výkonnosti po stránce tělesné, rozumové a mravní, a že jediná zabezpečuje pohlavní zdraví před manželstvím.

Veliký počet lékařů vysoké úrovně vědecké, kteří podepsali toto prohlášení, dostačí úplně, aby rozptýlil zmíněné omyly. Uvádíme zde toliko jména předních dvanácti lékařů, kdo podepsali osvědčení.

Abraham Jacobi, MUDr., předseda Amerického sdružení lékařského, bývalý profesor dětských nemocí na lékařské a chirurgické koleji v New York City.

Willian M. Polk, MUDr., předseda New Yorkské lékařské akademie. Děkan lékařské koleje na Cornellově universitě a chirurg v nemocnici Bellevue v New York City.

Walter B. Cannon, MUDr., profesor fysiologie na Harvardské universitě.

Henry A. Christian, MUDr., profesor medicíny na Harvardské universitě a primář nemocnice Peter Bent Brigham v Bostonu.

Theodore C. Janeway, MUDr., profesor medicíny na lékařské a chirurgické koleji v New York City. Chirurg v Presbyteriánské nemocnici a člen Sboru vědeckých řiditelů v Rockefellerově institutě pro lékařské bádání.

Willian S. Thayer, MUDr., profesor klinické medicíny na Johns Hopkinsově universitě v Baltimore.

Homer F. Swift, MUDr., stálý lékař v nemocnici Rockefellerova institutu pro lékařské bádaní v New York City.

J. W. T. Finney, MUDr., profesor klinické chirurgie na lékařské škole Johns Hopkinsově v Baltimore.

W. H. Howell, MUDr., profesor fysiologie na Johns Hopkinsově universitě v Baltimore.

John Howland, MUDr., profesor dětských nemocí, lékařské oddělení na Johns Hopkinsově universitě v Baltimore.“

Vzhledem k mylnému domnění některých mužů, že čistý život je pro mladého muže nemožný, protože prý pohlavní hnutí v muži je tak mocné, že ho nelze ovládnouti, řekl Dr. Prince A. Morrov:

„Zkušenost odborníků učí, že prostopášnosti nepropadají mužové pohlavně nejsilnější, nýbrž ti, jichž pohlavní ústrojí bylo oslabeno a podrážděno nepřirozenou činností, v nichž bylo zvykově utvrzeno pohlavní ukájení a kteří nenabyli cvikem sebekázně anebo v nichž síla vůle byla oslabena.

Tito pohlavní slaboši poddávají se smyslovým hnutím, které zdravě silní muži sice pociťují, avšak ovládají.“

S největšími potížemi nezápasí muž, který žije odhodlaně zdrželivým životem, nýbrž muž, který pobouřil svou pohlavní stránku přílišnými pohlavními zkušenostmi a muž, jehož obraznost si pohrává se smyslně dráždivými obrazy. Muž, který má v moci své pohlavní hnutí a který řídí moudře svou obraznost pevnou vůlí a očisťujícími ideály, uvádí svůj pohlavní problém do takových mezí, že dosahuje v sebekázni nejvyšší svobody svého rozumového a mravního života.

„Nejlepší důkaz o tom, že pohlavní hnutí jako každé jiné přirozené hnutí dá se ovládati, je v té skutečnosti, že je lidé ovládají. Středověký asketism (odříkání) dokázal vrchovatou měrou, že lze živočišné pudy podříditi vyšším schopnostem.

Netřeba však ani choditi pro důkazy k nezvyklým podmínkám životním. V každé dnešní třídě společenské je značná část mužů silných, zdravých, mužných chlapíků, kteří mají v moci pohlavní hnutí, žijí životem naprosto čistým a nevidí v tom nikterak nesnesitelného břemene.“

A ještě jednu úvahu.

Věří-li kdo v účelné uspořádání vesmíru nebo v jeho božský pořádek, jak se může snésti s myšlenkou, že by úkon, jímž se zachovává lidský rod, mohl býti vykonáván jen pro jeho zálibu, na snižování ženy a na škodu společenského řádu.