Rok 1929: Kdo konečně zastaví všeobecné týrání koní, tahajících přetížené povozy?

Cvičebními kursy pro kočí bude znemožněno nelidské týrání koni!

Jednejme po vzoru ciziny. Zase nastávají trapné scény na ulicích, jež mají silnější stoupání a na rozmoklých blátivých půdách, kde se kola vozů hodně naložených zařezávají do země. Čeledínové křičí a hulákají, koně se vzpínají při zabírání těžkého nákladu, soucitní lidé prchají nebo zakročují...

Nesčetněkráte bylo žádáno, aby kočové se svěřenými zvířaty jednali rozumně a po lidsku, by nebylo příliš nakládáno na vozy. zejména s pískem, cihlami, uhlím, železem a p., ale marné. Pokud nerozmohou se nákladní auta tak, aby nemusilo býti k tahu používáno koní, nebude lépe.

Jsou závody, které mají silné tahouny a hledí k tomu, by kočové s nimi jednali náležité; zejména koně našich pivovarů, firem uhelných a špeditérů vypadají dobře a táhnou zvolna sice, ale vytrvale a důrazně, že je radost na ně pohledět.

Jenže v Praze a v předměstích jest veliký počet povozníků, kteří mají koně slabšího rázu a zaměstnávají namnoze čeledíny méně zkušené, někdy i nahodilé, kteří právě chováním svým zavdávají podnět ke stížnostem.

Tomu dalo by se snad odpomoci zavedením povinných kursů pro kočí a čeledíny. Vždyť v každém oboru dnes vyžaduje se jistá znalost. A tak i k zacházení s koňstvem a s povozy třeba jest zkušeností a to nemalé, protože kůň má zvláštní vlastnosti, jež se dají jen delším zkoumáním zjistili.

Proto v jiných zemích zavedeny jsou přednášky a kursy pro čeledíny a závozníky, v nichž se nastávající kočové poučují o výživě koní a jich správném opatrování v konírnách a při jízdě.

V Německu jsou kursy několikanedělní, ba někdy až tříměsíční a to i pro ty, kteří od mládí s koňmi zacházeli. V každém skoro okrese jest spolek majitelů koní nebo jednota pro chov koní, jez kursy pořádají a financují, lásku ke koním budí, prodej a koupi obstarávají a pod. Absolventům kursů dává se přednost při najímání čeledínů a povozníků, od nichž pak se žádá, aby druhy své ve stejném povolání poučovali a cvičili.

U nás jest Klub pro chov koní v Praze, v Karl. Varech, Ústí n. L., Liberci, Brně atd., ale členům klubu běží hlavně o koně dostihové a nikoli o koně domácí, k tahu používané. Uvážíme-li, že jest v Čsl. republice koní několik set tisíc a že jsou bohatší rolnické obce, zvláště na Moravě, ve kterých se nalézá 200 koní i více, takže přibližná cena těchto koní v jediné osadě činí několik milionů Kč, usoudíme, jak důležito jest, aby věnována byla této věci náležitá péče.

Co jest platno navěšovati na koně krásné postroje, mosazné třpytné přasky, misky a kroužky, mazati řemení tukem, zaplétati koňům hřívu a ocasy, chystali pro ně pěkné postraňky a zdobná udidla, když jinak zevnějšek koně svědčí o tom, že člověk neumí s ním zacházeti, neboť ho pronásleduje, bije a týrá?

Námitka, že kůň znenáhla vymizí, jest snad oprávněna; ale pokud koní ve městech i na venkově k vození nákladů, k orání a jiným pracem hospodářským se používá, jest nezbytno, aby ti, jimž koně jsou svěřeni, těmto ušlechtilým zvířatům rozuměli a s nimi dobře zacházeli.

A poučení náležitě poskytnouti mohou jen správně vedené kursy, jež by měly býti i pro venkovské i pro městské kočí a čeledíny závazné a povinné. Jak by měly býti uspořádány, o tom mělo by se vysloviti ministerstvo zemědělství.

Kursy takové, v jiných zemích již zavedené, mohou nám sloužiti za příklad a vzor, který si podle svých zvláštních potřeb můžeme upraviti a našim poměrům přizpůsobiti. Užitek z toho, o tom není pochyby, bude mnohonásobný.