Rok 1932: Jak zvládnout krizi a bojovat proti nezaměstnanosti? Kupujte české výrobky!

Výroba automobilů Škoda v Mladé Boleslavi.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Dělníci volají: Pomozte nám udržet práci a uživit naše děti!

Kupujte u svých obchodníků dobrou a svědomitou práci našich dělníků!

Dělnici nám začínají mnoho psát. Vyzývají nás zejména, abychom neustali v propagaci domácího zboží, abychom nedbali, že jsme v této akci osamoceni a že ostatní tisk tuto existenční dělnickou věc pomíjí.

»Řekněte — píše nám jeden dělník — co by dnes bylo s mnoha fabrikami, kdyby dělníci nevzali ranec a nechodili sami se zbožím dům od domu. Pane redaktore, nepřišel už k vám taky nějaký dělník s ponožkami, s kapesníky, s košilemi, s mýdlem, s výrobky našich sklářů, s hračkami a se vším možným?

Víte, že se některý den netrhnou dveře. Tohleto dělníci musejí dělat. Byli jste to vy jediní, kteří jste propagovali odbyt domácích výrobků. Věřte, že do našich lidí se musejí ty domácí výrobky cpát. Dělník, který dělá podomního agenta, poškozuje jistě místní obchodníky.

Nemuselo by to být, kdyby všichni obchodníci bez rozdílu měli pochopení pro práci našich dělníků, kdyby do těch našich lidí cpali domácí zboží sami. Vím, že obchodník musí zákazníkovi vyhovět, ale nepřesvědčil jste se už sám, že byste v některém obchodě nedostal českou věc, ani kdybyste za ni chtěl dát desetkrát tolik, co leckdy platíte za cizí šmejd?

Támhle na Žižkově u viaduktu mají žižkovští obchodníci velkou tabuli: »Občané, kupujte v Žižkově!« Tahle tabule vlastně říká: Nenoste žižkovské peníze dolů do Prahy. Tady obchodnici vědí, jaký to má význam, nezanášet peníze pryč.

To by ale měli vědět všichni obchodníci po celé republice, co to znamená pro dělníka, když se jeho prací opovrhuje a dává se přednost práci cizí. Vy ve Večerním Českém Slově jste to už několikrát vypočítali, co to dělá, jaké to jsou ohromné miliardy, o které je náš dělník a náš výrobce zkrácen.

Prosím vás proboha jménem těch všech zkrácených, nedejte se zmalomyslnět tou svou osamoceností, nehleďte na lhostejnost ostatních novin, vytrvejte, bojujte za tu naší práci, vysvětlujte to, proste ty lidi, kteří si stále ještě nedají říct a myslejí, že to všechno není tak hrozně vážné. My nezaměstnaní, je nás šestkrát sto tisíc, jim to říkáme, že to hrozně vážné je, že je to naše existence.

Tuhle se mi dostalo, když jsem se byl po něčem ohlížet venku u příbuzných, do rukou pardubické vydání vašeho večerníku. Byl tam dopis chrudimského továrního dělníka, který jste měli uveřejnit v celém nákladu a hodně velikými písmenami.

Byl to také jeden z těch volajících, který mluvil za dělníky od Chrudimě až k Českomoravské vysočině. Mluvil za živořící obuvnictví a tkalcovství a pověděl, kolik může být ještě napraveno, když lidé dobré vůle budou od svých místních výrobců kupovat dobrou a svědomitou práci místních dělníků.

Ten dělník vyzýval hlavně učitele, aby učili ve škole ctít práci a milovat domov. Učitel má nejlepší možnost vidět bídu, která se odráží na tvářích jeho žáků. Učitel, jako vždy v těžkých dobách, mohl by i nyní svým vlivem a svou prací ulehčit život, aby jeho žáci mohli od svých rodičů dostat to, co potřebují.

Dáte-li mi příležitost, aby to, co jsem vám napsal, mohly číst všechny ty statisíce vašich čtenářů, ponechte i tuto závěrečnou prosbu, kterou přebírám z toho pardubického dopisu: Lidé, žádejte všude naše výrobky, pomozte nám udržet práci a uživit naše děti!«