Rok 1932: Netrestejte děti za špatné vysvědčení, většinou za něj může učitel nebo sami rodiče!

Soudný den - Ke konci školního roku - Připomenutí rodičům

Konec školního roku u nás nastává, ale ze států, které nás v tomto ohledu předešly, se přihlásily již některé neblahé zjevy, které jej doprovázívají. Už 14. června jsme četli zprávu z Pešti: »Včera byla rozdána na pešťských středních školách vysvědčení. Dva žáci se pokusili pro špatný prospěch o sebevraždu a musili být dovezeni do nemocnice. Na policii bylo hlášeno zmizení několika děvčat a chlapců, kteří uprchli z téže příčiny.«

Takovéto projevy zoufalství školní mládeže nejsou naprosto maďarskou zvláštností, udávají se rok co rok také u nás a vydávají truchlivé svědectví o tom, jak kruté a nerozumné kázni podrobena je Školní mládež v některých rodinách. Neboť za těmito nečetnými případy, jež upoutávají obecnou pozornost, skrývá se množství všednějších, v nichž tato kázeň neměla sice následků tragických, ale v nichž se přece den výročních vysvědčení utvářil pro ubohé žáčky jako soudný den.

Není pochyby, že lenost a nedbalost třeba v člověku potírat už od dětských let; ale je to trochu pozdě, zjistí-li rodiče u svého dítěte tyto vlastnosti teprve ze školního vysvědčení. A pak trust má být vždycky přiměřený vině, ale někteří rodiče vyhlašují svým dětem za špatné vysvědčení vždycky jen nejtěžší trusty jako za nejhroznější zločiny.

— »Jestli propadneš, neopovaž se přijít mi víckrát na oči, nebo tě zabiju!« — »Jestli mi přineseš nějakou nedostatečnou, tak tě tak sesekám, že nevstaneš!« tak znívají ty líbezné sliby mládeži na konci školního roku.

Při kterýchžto hrozbách se vůbec nezjišťuje vina, nýbrž jen neúspěch. A neúspěch nebývá vždy vinou osoby, která je tím postižena. Jen část žáků zaviňuje si svůj školní neúspěch sama, u mnohých je zaviněn jejich rodiči a u jiných jejich učiteli. Rodiče často určují svým dětem jejich školní dráhu jen podle svých tužeb a bez ohledu na jejich schopnosti.

Některému dítěti jsou určené studie hotovou trýzní, v níž pozbývají veškeré důvěry v sobe, ale rodiče je do nich nutí domluvami i hrozbami nešťastni myšlenkou, že by z jejich potomka měl být »jenom« obchodník nebo řemeslník, ač by se hoch v některých z těchto povolání možná dobře uplatnil. Jiní rodiče chybují zase tím, že si dítěte po celý rok nevšimnou, učí-li se, chápe-li učebnou látku, nepotřebuje-li pomoci a jen na konci roku zasednou na stolici přísných soudců.

A jsou také rodiče, kteří žádají od svých dětí výkony nad jejich síly nespokojujíce se ani dobrým výsledkem ukládajíce jím rekordy prvenství, za nimiž se žáci marně štvou.

A podíl viny, který na neúspěších žáku připadá učitelům, nebývá mnohdy také nepatrný. Jako ve všech stavech, jsou také mezi učiteli lidé, kteří nedovedou nic jasně vyložiti, žádným thematem upoutati pozornost, kteří znechucují žákům učení pedanterií a zastrašují jejich odvahu podrážděností.

Žáci neobyčejně nadaní, kteří uhadují myšlenku z několika přibližných, slov a kteří vytuší obecné pravidlo z jediného příkladu, dosáhnou snad i pod takovými učiteli slušných výsledků, ale žáci ducha méně pronikavého s takovými vůdci zabloudí v tmách.

Ale v soudný den školních vysvědčení bývá mládeži odpovídati nejen za vlastní, ale i cizí viny na svém neúspěchu. A jak pošetilé bývají někdy ty rodičovské rozsudky! Jednomu mému spolužákovi na gymnasiu, který si přinesl domů s radostí dobré vysvědčení, zakázal otec slíbenou prázdninovou cestičku, protože studentův mladší bratr propadl.

Byl jsem jednou přítomen grotesknímu výjevu, jak matka lomila zoufale rukama nad špatným prospěchem svého syna, primánka, jenž dosáhl vysvědčení s vyznamenáním a pátého místa mezi 49 řaděnými žáky, ačkoli přeskočil pátou třídu. Na obecné škole býval arci prvním a odtud to matčino zklamání . . . Znal jsem učitele hudby, jenž nutil svého syna k dalšímu studiu na gymnasiu, ačkoli primu i sekundu musil opakovat.

»Tím gymnasiem mi projít musí, i kdyby měl repetovat všech osm tříd. Do třiceti let přece snad bude hotovi« řekl přede mnou s vášnivou rozhodností. Ale když mu syn propadl i v tercii, přece se asi zděsil té představy třicetiletého abiturienta, vzal hocha z gymnasia a věnoval hudbě. A mladík hrál za čtyři léta jako Paderewski a v třiadvaceti letech měl v cizině velkou hudební školu . . .

Kdyby jen všichni rodiče dovedli vzpomínat svých vlastních školních let!

Kdyby jen všichni dovedli odhalit sklony a vlohy svých dětí! A kdyby věděli, jak málo vynikajících lidí vzešlo ze školních premiantů!

Ovšem, kteří rodiče by netoužili po tom, opatřit svým dětem nejvyšší dosažitelné vzdělání?! A lenost i nedbalost nutno potlačovati v člověku již od dětských let. Avšak trestati třeba spravedlivě i rozumně a trest má vést k nápravě a ne k záhubě trestaného.

Takové nelítostné nebo nerozvážné »Propadneš-li, nechoď mi na oči nebo tě zabiju!« jež vhání ubohé, bezbranné mladé stvoření v náruč smrtí, je těžkou obžalobou jednoho otroctví civilisovaného světa, otroctví, v němž žijí dosud některé děti.