Rok 1934: Dětské knihy, film a divadlo kazí dětem češtinu!

Děti a naše řeč

Čítávám to, co se pro děti vydává v nedělních přílohách našich novin a v různých časopisech, a prohlížím také tak zvané dětské knížky, zejména pohádkové. Je to hrůza. Co je tu plevele a smetí a jak málo jazykové péče a slohového umění!

Vládne tu sloh nejhorších večerníků a dokonce se tu hemží hrubé mluvnické chyby. Cituji z jedné takové pohádky, podepsané jménem spisovatelky, v tom oboru známé: věší oblaka a tyto ubíhají místo správného ta; nebo: někdy chrlejí na zemi kroupy, které zatlučou osení — tedy v jedné větě dvě hrubé chyby (místo chrlí a zatlukou).

O tom, že výběr slov a obratů se musí říditi podle jazykové funkce a že se musí přizpůsobovati vyjadřovací zásobě dětí, takoví ,,spisovatelé“ ovšem neuvažují. O nějaké stavbě vět nemají patrně potuchy.

Nedávno jsem četl v nedělních novinách („Neděle našich dětí“, 27. srpna 1933) článek pro děti „Návrat z prázdnin“. Hned druhý odstavec toho článku byl jediné souvětí o 14 řádcích, a ještě jak bezmyšlenkovitě nastavované!

Slovosled a přirozený rytmus jazyka jsou těmto autorům věc docela neznámá, když dovedou napsati takovou větu, jako: kde nejraději jsem koupával se místo kde jsem se nejraději koupával, a kam patří zájméno se, to už vůbec nevědí. Při tom ani nemluvím o těch různých obhroublostech, kterými tito spisovatelé chtí vzbudit u dětí smích, nemajíce vlastního vtipu.

Pročtěte tedy opatrně každou knížku, než ji dáte dětem do ruky, a zkoumejte nejen obsah, ale také jazyk! Ostatně vodítkem vám může býti seznam „Dobré knihy dětem“, který vydal (1929) Masarykův lidovýchovný ústav. Jen by měl takový seznam častěji vycházet a více si všímat jazykové stránky.

Každé naše dítě by mělo co nejvíce číst a zpívat naše národní písně, říkat naše dětská říkadla, jak je ku příkl. sebral Erben, naše přísloví a mělo by číst Ohlas písní českých od Čelakovského, Erbenovu Kytici, Erbenovy České pohádky, povídky a pohádky Němcové a především její „Babičku“, a to bez úprav! To je nejlepší čtení dětem.

Dětská literatura? Mám o ní velké pochybnosti.

Vím, že je nezbytná; ale vidím také, co je v ní neschopností, mělkosti, nedostatku tvůrčí jiskry, a zejména co je v ní jazykové tuposti.

Přemýšlejí ti, kdo tak bez rozpaku vyplňují sloupce dětských příloh a časopisů a kdo se odvažují vydávati všelijaké ty pohádky pro děti, přemýšlejí o tom, že se přece slovní výběr těchto skladeb musí říditi duševním obzorem dítěte, že mu má odpovídati také větoslovný ráz, že je tu zvláště třeba dbáti přesnosti ve volbě slov, přirozenosti v jejich pořádku a nade vše mluvnické správnosti?

Ve volbě dětské četby je třeba po stránce jazykové ještě více pozornosti než po stránce obsahové. Je třeba, aby se více pěstovala jazyková kritika knih pro děti a pro mládež. Nekazte svěží cit dětí pauměním břídilů!

Ještě více opatrnosti je třeba při vlivech divadla, filmu a gramofonových desk.

Dnes máme v těchto oborech přímo velkovýrobu, protože podnikatelé poznali výnosnost dětských her. Přeji dětem zábavu a sám chodím velice rád do divadla — ale v zájmu dětí bych si přál, aby těch představení pro děti bylo méně. Zejména těch, jak se říká, ,,s živými herci“.

Přál bych si dokonce, aby byla zřízena nějaká jazyková policie pro tato dětská představení, a aby některá z nich byla prostě zakázána. Aspoň v Praze, kde intelektuální i jazyková úroveň takových některých představení bývá podivná. Na venkově to bývají rozmanité pouťové podniky se svými vyvolavači; odtud se děti učí tomu, co teď bude, jak se zdá, naší národní zvláštností, totiž tomu našemu pepictví v řeči.

A tak tedy v našich dětských divadelních představeních se učí naše děti hulákat a povykovat, tam se učí pražskému argotu a oblibují si slova jako houpanda, klouzanda, drendit (totiž běhat na koloběžce), uš sme na fleku a jiná, tam se učí klít a nadávat, tam se učí říkat to je blbina, tam se učí komolit slova, tam se jim zkrátka špiní to, co jim rodina a škola pracně vštípily.

Nechci zevšeobecňovat, a vím, že máme také představení pro děti dobře vybraná a pečlivě připravená. Zejména dobré to bývá v některých loutkových divadlech, která jsou vedena osvětovými korporacemi.

Ale bohužel jsou také četná i velká divadla, která se navzájem předhánějí v jazykové hrubosti a šíří takřka nákazu mezi dětmi, a lituji velice, že jsem je v rozhlase nemohl jmenovat a prstem na ně ukázat. Patří sem také Kašpárek Vojty Mertena a jiní jemu podobní.

Nemyslete, že to jsou věci bezvýznamné. Podle mého přesvědčení je to stejné jako nákaza chřipky nebo neštovic. Rozdíl je v tom, že péči lékařů proti šíření epidemií jsme již zvykli pokládati za věc společnosti, ale na práci proti duševní nákaze jsme dosud slabí. Proti špatným vlivům divadel mají ovšem rodiče jednoduchý prostředek: nechodit do nich a nepouštět své děti do těch představení, kde se jejich jazyk znečišťuje a kazí.

To je aspoň něco z toho, co jsem měl na srdci, když jsem chtěl mluviti o thematě „děti a naše řeč“, a co cítím sám jako otec. Možná, že mi někdo řekne: tyto požadavky jsou přemrštěné. Já jsem přesvědčen, že nikoliv. A poznal jsem ze zkušenosti, totiž u svého vzorného tatínka, že všechna tato péče jest možná.

A není k tomu potřebí velkých peněz a blahobytného okolí; je k tomu ovšem potřebí kulturnosti a charakteru. Ale tyto vlastnosti nejsou výsadou bohatých. Jsou ovšem nyní dosti vzácné. A vidím také, že děti z těch rodin, kde se o tyto věci nedbá, jsou poznamenány na celý život a jen ke své škodě. Pozorujeme to na dospělých lidech kolem sebe.

Říkáme „řeč mateřská“, a tento úřední název není a nemá býti jen prázdné slovo. Je to posvátný úkol matky, která dala dítěti život, dáti mu také dar jazyka čistý a neporušený. Je to největší dílo, které otec vykoná pro národ a pro společnost, jestliže své dítě řádně uvede do spolumajetnictví toho největšího a trvalého bohatství, které tu máme, a jímž jest náš jazyk.

Tolik jsem musil říci; a teď se mi vysmějte pro můj zastaralý pathos.