Samurajský bojovník je neoddělitelně spjat s japonskou historií. V současnosti je cesta k poznání jejich života přístupná i cizincům
Japonsko žilo po dlouhá staletí čistě podle vlastních pravidel a vztahy s cizinci udržovalo jen v minimální míře; v polovině 15. století sice po připlutí Portugalců došlo k rozmachu přístavu Nagasaki a na ostrovy dokonce pronikli i jezuité šířící zde křesťanství, záhy se ale opět kontakty v podstatě přerušily.
Jedinými, komu se dařilo i v této etapě pěstovat vztahy s císařem, byli Nizozemci, ani ti se však v podstatě nesměli pohybovat po území císařství. A Japonce, kteří by se opovážili vydat se za hranice, čekal trest smrti.
K drtivé většině informací o Japonsku se tak otevřel
přístup v době, kdy byla již drtivá většina světa alespoň
částečně prozkoumána a zdokumentována. Mezi nejzajímavější
postavy japonských dějin přitom bezesporu patří samuraj.
Samurajský bojovník má pána a dbá na svou čest
Historie samurajů se začala psát ve 12. a skončila až v 19. století. Jednalo se o bojovníky oddaně sloužící svému pánovi.
Samurajský bojovník kladl na první místo odvahu a statečnost v boji; padnout do zajetí pro něj bylo opravdovou pohanou. Raději sám ukončil svůj život krutým a bolestivým způsobem, než by se ocitl v rukou nepřítele.
Mezi
ctnosti, kterými měl samuraj oplývat, patřilo i vzdělání,
zejména skládání poezie, ovládání čajového obřadu a
ikebany. Samuraj, který z nějakého důvodu přišel o pána, se
nazýval ronin.
Samurajský meč byl pro samuraje nepostradatelným společníkem
Středověký bojovník v Evropě i v Orientu potřeboval kvalitní meč, případně jinou sečnou zbraň. Mezi typické samurajské meče patří dlouhá katana a kratší wakizashi. Kromě těchto mečů používal samurajský bojovník ještě dýku nazývanou tanto, jejíž čepel mívá délku mezí 15 a 30 cm.
Článek není historický text a informace v něm uvedené nemusí vyjadřovat názory redakce.