Sněženky a bledule pohledem přírodovědců z roku 1885

První poslové jara.

Jest počátek měsíce března. Neobyčejně tuhé mrazy posledních dnů v únorových jakoby samy byly zlomily sílu loučící se zimy. Teplejší vánek zhoubně působí na příkrov sněhový, pod nímž země tak klidně dřímala, a uvolňuje ledové pouto řek i potokův.

Sychravý vítr prohání se sice ještě časem vrcholky omšených dubův a smutný vyvozuje šepot v zaschlé jich koruně, ale předce již neodstraší nej odvážnější poutníky jarní, aby příchodem svým blížící se jaro nám nezvěstovali. Kraj zaznívá již líbezným zpěvem skřivana a kolem rozprouděného potoka rej svůj zahájil již kompas, tu ve vodě se brodě, tam z kamene na kámen lehce se přenášeje a švitořivě na vyniklém pařezu píseň svoji sobě prozpěvuje.

Zlatohlavý strnad nadobro již opustil nedalekou vesnici a prohlíží si opatrně každé křovisko na pokraji lesním, zdaž neposkytlo by mu vhodný útulek a teplou kolébku pro drobné jeho potomstvo. Tam opět z nejvyššího vrcholku zaznívá již plný hlahol drozda, a odrážeje se několikerou ozvěnou, oživuje celé okolí.

Často ovšem pykati musí odvážní tito zvěstovatelé jara za smělost svoji, než ale nikdy ještě nebyli tím polepšeni!

Na vzdor sychravým větrům a plískanicím jarním, puzeni jsouce mocí neodolatelnou, opouští většina jich teplejší krajiny, aby vyhlédli sobě útulku pro teplá svá hnízdečka, radují se a pějí, dobře tušíce, že příjemnější dnové co nevidět již musí se dostavili.

A jako na četné pěvce luhů i lesů podobně působí předtucha blížícího se jara i na nej útlejší zárodek rostlinný, který před nepohodou nehostinné zimy pod chránící přikryvkou sněhovou v lůně země se skrýval. Několik teplých paprsků jarního slunce dostačuje, aby probudily jej k novému životu.

Jest to útlá sice ale otužilá bylinka, která první zahajuje rej. Jako čarovným proutkem vykouzlena obsazuje krok za krokem sněhového roucha sotva sproštěnou půdu, a než poslední zbytek sněhu zmizí z blízkého úvozu, stkví se celý háj i luh tisíci bělostnými, skloněnými kalíšky sněženky čili podsněžníku (Galanthus nivalis L.).

Útlé dva lístečky podpírají nevysoký stvol, který v mládí svém zelenavou, hrdě vztýčenou hlavinkou jest zakončen. Sychravý vítr severní, před nímž vše, co živo, choulí se a krčí, uhání sice přes temena jejich a proniká útlé údy jejich, dovede i na čas zastaviti je u vývoji, avšak zničiti je nedovede. A když konečně hustými mraky prodere se teplý paprsek sluneční, trhá se poslední závoj, kterýž útlému kvítečku byl ochranou.

Z jemného, blánovitého toulce vystupuje na štíhlé stopečce něžný, zvonkovitý kvítek; avšak ne jeden, tisíce jich najednou obnažují své sněžné hlavinky i vystavují je tak i teplým polibkům jarního slunce i chladnému dechu ostrého větru severního. Tu v hustém křoví tvoří malou společnost, onde na pokraji lesa a na blízké louce rozkvétají v počtu nesčetném.

Tam, kde nízký mech jest lůžkem jejich, stojí na stopečkách krátkých; avšak hrdě do výše vypínají stonky své, pakliže hustší podrost odumřelé trávy neb opadané listí bylo by jim překážkou.

Prohlédneme-li si blíže něžný kvítek sněženky, shledáme především na spodním, vejčitém semeníku šest bělostných lupínků okvětních.

Tři lupínky vnitřní jsou menší, na vrcholu vykrojené a na okraji vnější strany zeleně lemované. Vnitřní strana jejich jest zeleně pruhovaná a vylučuje z útlých rýh sladké šťávy medové, které různý hmyz, zejména však včelky ku návštěvě vábí.

Na semeníku spočívá šest volných, stejně dlouhých tyčinek, jichž prašníky na konci štěrbinami pyl svůj vypouštějí. Čnělka jest jediná, vláknovitá.

Žel, že útlý kvítek sněženky netěší se na dlouho ze slávy a krásy své. Sněhobílá hlavinka sklání se a vadne záhy účinkem teplejších paprsků slunečních a pouze zelenavý plod dále se vyvíjí blahodárným jich působením, aby odchoval zárodky pro pokolení budoucí.

Sněženka miluje vlhké háje a luhy a libuje si i v nížinách krajů hornatějších. Avšak okolí pražské postrádá útlé, sněhobílé poselkyně této; a jsou to zejména krajiny polabské, které pražský trh květinářský sněženkami zásobují.

Obrazotvornost lidská spatřuje v něžném kvítečku tomto symbol nevinnosti i pokory.

V listnatých lesích střední Evropy roste sněžence velice příbuzná bledule jarní (Leucojum vernum L.), kteráž o něco později rozkvétá, a hlavně tím od sněženky se liší, že útlé okvětí její skládá se ze šesti lístečků úplně stejných, žlutavobílých a na koncích nazelenalých.