T. G. Masaryk o vlastencích a vlastenčení. Platí jeho slova i dnes?

Vlastenectví

T. G. Masaryk jako říšský poslanec ve věku 42 let.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že je to už nejvyšším cílem — být národovcem, že dosti na tom, a že mu netřeba, aby také něco pro národ vykonal. Jsme už na takovém stupni vzdělání, že tu už pražádnou zásluhou není, být vlastencem; k národnosti své se znát a ji ctít jest první povinností každého vzdělance, zároveň ale i povinností nejlehčí, poněvadž nám nyní už povinnost nastává, abychom národ svůj na výši světového uvědomení a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili. To je ten náš kosmopolitismus.

To je však všechno ještě málo; kromě toho je v Čechách (také na Moravě a Slovensku) každý vlastenec také (ach Bože!) spisovatelem. A vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpívá, z korbelíčku si nalívá, při tom nezná větší slast, nežli milovat vlast! Pak spíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné z příčiny svrchu uvedené. Takový je stav kritiky české.

Ó jemine! ó jemine! zkormoucené břicho mé!

Tomáš Garrigue Masaryk.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Vlastenectví je něco jiného než vlastenčení.

Vlastenčení je kšeft anebo pohodlná lhostejnost, jdoucí starými, vyšlapanými cestami. Jako v církvích zeloté vedou indiferentní massy věřících a jak massy ty občas dovedou fanatisovat, tak i zelotové vlastenčící vedou a fanatisují massy. Někteří z těchto zelotů dělají tak z upřímnosti neosvíceného srdce.

Většina však a jistě ti vůdčí křiklounové, hájí svou kapsu. Jedni brání »náboženství« a »církev«, druzí »národ« a »vlast« — tak tedy stále vidíme, jak ve jménu ideálných statků člověčenstva lačnost a panovačnost slaví své orgie.

Poznat může takové chytráky každý podle toho, že se nejzuřivěji obracejí proti svým souvěrcům a soukmenovcům. Inkvisice pálila křesťany a katolíky, vlastenčící pochopové zrádcují Čechy.

Je to pochopitelné; mravní a rozumové zpátečnictví užívá zelotismu jako své zbraně a nenávidí proto světlo, neboť potřebuje pro své choutky tmu. Naše obrození stalo se také jen neohroženou kritikou zastaralých zlořádů. — Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, obzvláště pak Havlíček (před ním také Čelakovský) především musili potírat vlastenčící plantážníky.