Tajemný svět delfínů v dávných bájích

Starodávné báje o delfínech.

Na starých obrazech, zvláště takových, které představují výjevy mořské z řecké mythologie, vídáme vyobrazeny delfíny, mající podobu podivných ryb, tělo velmi šupinaté, hlavu velikou a krátkou s tlamou okrouhlou a pyskatou; hřbet jejich bývá široký, ocas úzký a zakončený ploutví podobnou, jako mívají ryby.

Oko jejich bývá však velmi pěkné, majíc jeviti rozum a větší nadání delfínů nežli kterýchkoli jiných obyvatelů neobsáhlého moře.

Podobný obraz vídáme také tu i tam na štítech kupeckých, a delfín je tu patrně vyznačen jakožto prostředník mezi člověkem a mořem.

Avšak tento obraz, který si utvořila o delfínech obrazivost lidská, velmi se liší od onoho, jejž nám podává soudný přírodopis.

Skutečný delfin nemá tlamy okrouhlé, než má hlavu prodlouženo a zašpičatělou, nemá šupin, ale kůži hladkou a lysou, nemá ploutví ocasních kolmých, než má ploutve vodorovné, a nemá s rybou vůbec společného skoro nic kromě povrchní podoby a živlu, v němžto žije.

A jako si zvykli lidé chybně vyobrazovati delfína, rovněž tak vymyslili si o něm všelijaké báje, které jsou mu sice ke cti, ale ve mnohém s pravdou se nesrovnávají.

Římský spisovatel Plinis Starší nejvíce takových pověstí o delfínech ve svých spisech nám po sobě zůstavil. Jmenuje je nejrychlejšími všech zvířat a praví že plují tak rychle mořem, že se jim žádný pták rychlostí nevyrovná, ba že jsou rychlejší nežli šipka vymrštěná z pružného lučiště.

Velice prý jsou příchylni člověku a z pouhé příchylnosti k němu plovou za koráby a vedle nich, provozujíce vyskakováním z vody a jinými pohyby všelijakou kratochvíli plavcům. Anobrž i jinak prý bývají lidem úslužni, chovají-li se k nim vlídně.

Tak prý delfíni na břehu narbonském rybářům byli pomocní loviti ryby, parmice mořské, vhánějíce je do sítí, začež ovšem, když bylo po lově, rybářům o kořist spravedlivě s nimi se rozděliti bylo.

Hoch jakýsi vídal prý blízko břehu zálivu Neapolského delfína a házíval mu do vody drobty chleba. Delfiu ochotně přijímal tato sousta a přivykl hochovi, neopomíjeje nikdy dostaviti se ku břehu, když se hoch tam objevil, ano pozýval hocha pohledem a posuňky, aby si sedl na jeho hřbet, čehož když se hoch konečně odvážil, ploval s ním pro kratochvíli delfín po hladině mořské; a když hoch později počal choditi do školy puteolské, nosíval jej z Bají do města, kde byla škola, a též nazpět ku břehu do jeho domova.

A takovou lnul prý oddaností k tomu hochovi, že když hoch umřel, přece každodenně v určitou dobu se dostavoval na místo, kde hoch meškával, a nenacházeje ho tam, zármutkem se usoužil. Podle domnění starých Řekův a Římanů byli také delfíni velkými milovníky zpěvu a hudby, což nejlépe dokázal onen delfín, kterýž vysvobodil pěvce Ariona, jsa okouzlen líbezným zpěvem jeho.

Arion byl řecký básník a pěvec, rodilý z Methymny na ostrově Lesbě, a žil v šestém století před Kristem. Putovav po řeckých městech jihoitalských a sicilských, nabyl zpěvem svým velikých pokladův. Když potom vstoupil na loď, aby se navrátil do Řecka, a to ke příznivci svému Periandrovi Korintskému, chtěli jej plavci uvrci do moře, dychtiví jsouce jeho pokladův.

I prosil jich Arion, aby mu dovolili před smrtí ještě jednou zapěti, a dostav žádané dovolení, oblekl se v nejstkvostnější své roucho i jal se zpívati píseň nejkrásnější. Tak libým zvukem přivábeni jsouce, delfíni připluli k lodi, a když Arion dozpívav do moře se vrhl, zachytil jej jeden z nich na hřbetě a donesl šťastně až do Tenara.

Plavci zatím netušíce, že by se delfín mohl státi vysvoboditelem Arionovým, rozdělili mezi sebou pěvcovy poklady a předstírali Periandrovi, že zůstal Arion v Tarantě. Jaký však byl úžas jejich, a jak byl překvapen Periandr, když se objevil Arion živ a zdráv, a když vypravoval, jakým neslýchaným způsobem jest zachráněn! Loupeživé plavce, kteří zločinu svého zapříti nemohli, stihl zasloužený trest: umřeli za to na kříži.

I mezi sebou žijí prý delfíni přátelsky; mladí poslouchají starších, kteří je provázívají jakožto rádcové a dozorcové po všech cestách; a zhyne-li který, ostatní prý odnášejí mrtvolu jeho, aby se nestala kořistí dravých ryb.