Tajemství výroby dokonalého klihu, užívaného kdysi například k lepení knih

Krásná čtenářka.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Výroba klihu.

Klihařství bývalo kdysi řemeslem po našem venkově velmi rozšířeným a souviselo úzce s koželužstvím, které mu dodávalo surovinu.

Odřezky koží, tak zvaná klihovka, bývaly totiž jedinou látkou, z níž se dříve klih vyráběl, a každá skoro koželužna zpracovala tento odpadek sama ve své klihárně. Stejným postupem však, jako zanikaly malé koželužny, jsouce ubity soutěží závodů velkých, vymíralo též drobné klihařství a výroba klihu soustředila se v malém počtu závodů velkých, s nimiž soutěžiti bylo malým výrobcům nemožno. Klihařství provozuje se tu a tam sice ještě v malém, ale výroba tato nepadá na váhu a jest na vymření.

Vývoj velkovýroby klihu byl urychlen ještě průmyslem umělých hnojiv, a zvláště kostní moučky, kde jsou hlavní surovinou kosti.

Poněvadž pak nutno za dnešních poměrů využitkovati každou surovinu co nejdokonaleji, byly též z kostí před zpracováním jich na umělé hnojivo extrahovány ostatní cenné součástky, totiž mastnota a klih. Při rychlém rozvoji výroby umělých hnojiv a spoustách kostí při této výrobě zpracovaných nabyl přirozeně klih kostní velkou převahu nade všemi ostatními druhy, a nebude snad nezajímavo, probéřeme li v krátkosti podstatu a hlavní způsoby výroby klihu.

Klih sestává z ústrojných sloučenin podobných bílkovinám a jeho hlavní surovinou jsou různé části zvířecích organismů, které ho však nechovají v té podobě, v jaké jej známe.

Teprve vařením na příklad čerstvých kostí ve vodě obdržíme roztok, který po vychladnutí rosolovatí; odpařením přebytečné vody dostaneme více méně čistý výrobek, který se rozpouští opět v horké vodě na roztok silně lepivý. Hlavní příčinou jeho lepivosti jest sloučenina zvaná glutin, dle jejíhož množství soudí se též na jakost klihu.

Suroviny, jichž se k výrobě různých druhů klihu užívá, jsou: kosti, kůže, rybí měchýře a šupiny.

Kosti jsou dobrou a zároveň nejužívanější surovinou moderního průmyslu klihařského; zejména se upotřebují kosti hovězí, kořeny volských rohů, soustružnické odpadky atd.

Kosti, které se skupují ponejvíce z velkých měst od uzenářův, řezníkův a z jatek, jsou různé velikosti a čistoty, pročež se nejprve třídí, a to ručně, při čemž se zbaví nečistot. Na to se roztloukají bud ručně nebo mechanicky; k tomu cíli užívá se stoup, desintegratorů, kulových mlýnků a válcových lamačů, dle podmínek, v jakých továrna pracuje.

Další prací jest, zbavení kostí tuku, kterého jest v nich as 10%. To dělo se dříve pařením pomocí vodní páry (½—1 atm., aby se tuk nerozložil) ve stojatých válcovitých kotlích. Nověji extrahují se kosti benzinem nebo sírouhlíkem v podobných kotlích.

Nejužívanější extrakční přístroje jsou Seltsamův, Richtrův, Merzův a jiné; jako rozpustidla užívá se pak hlavně benzinu. Touto methodou získá se více tuku než pařením vodou, ale není tak čistý, poněvadž páchne benzinem. Přes to se však dobře zpeněží v továrnách na stearin a mýdla.

Tuku zbavené kosti chovají v sobě část ústrojnou, která jest podstatou klihu, a část nerostnou, totiž různé fosforečnany, z nichž vápenatý převládá, a něco uhličitanu vápenatého.

Způsob, kterým se z těchto kostí klihový roztok připraví, jest v podstatě dvojí.

První spočívá v paření kostí pod tlakem v železných stojatých kotlech, které jsou opatřeny dvěma dny; hořejší jest děrované. Ostatně jest armatura stejná jako u kotlů parních. Účinkem páry rozpouštějí se klihotvorné látky, kterých jest v kostech kolem 20%, a shromaždují se v podobě hustého roztoku pod děrovaným dnem, odkudž se časem vypouštějí.

Roztok takto získaný dopravuje se do usazovače proti ztrátám tepla dobře isolovaného. Tam vyplave na povrch poslední zbytek tuku, který se stáhne. Isolace děje se proto, aby klihový roztok nezrosolovatěl, poněvadž se musí ve stavu tekutém podrobiti čistění.

Druhý způsob zachovává opačný pochod a zakládá se na rozpustnosti nerostných částí kostí v kyselině solné.

Extrahované kosti vyluhují se ve velkých kádích jmenovanou kyselinou tak dlouho, až zbývá pouze průsvitná a měkká hmota. Vyluhování usnadní se velice vyčerpáváním vzduchu ze vzduchovzdorně uzavřených kádí. V kostech zbylá kyselina se dokonale odstraní propíráním vodou, a čistá klovatina se zaváří na klih.

Louh z kádí zužitkuje se velmi dobře při výrobě fosforečných hnojiv.

Klihové roztoky, připravené některým z popsaných způsobů, jsou z pravidla kalné, chovajíce hlavně plovoucí (suspendované) nečistoty, a musí se čistiti. To děje se usazováním v isolovaných nádobách, chemicky a filtrací.

K chemickému čistění užívá se kamence a síranu hlinitého; povstalá sádra strhne mechanicky nečistoty a usadí se na dně.

Někdy odstraňuje se též temná barva roztoku, a to kysličníkem siřičitým nebo filtrací přes spodium. Za účelem filtrace je nutno klihový roztok zřediti vodou, aby byl snadno tekutý a filtrace šla rychleji, neboť ústrojné látky klihotvorné velmi snadno zahnívají, zvláště při vyšší teplotě, která se musí udržovati, aby roztok nerosolovatěl. Hnití zamezuje se přídavkem malého množství kyseliny karbolové.

Roztok, který se k vůli vyčistění zředil, zahusťuje se odpařením ve vakuu, až chová as 75% vody, načež se formuje.

Ve studené místnosti umístěny jsou mělké plechové vaničky, do kterých se ještě horký klihový roztok leje. Tím rozprostraní se na velké ploše a odpaří se ještě něco vody. Za krátkou dobu zrosolovatí, načež se rozřeže na desky známého tvaru a podrobí sušení.

Tato operace děje se ve zvláště zařízených sušárnách a jest ze všech nejchoulostivější. Bylo již podotknuto, že vlhký klih snadno zahnívá, jmenovitě v teple; příčinou toho jest, že ústrojné sloučeniny, ze kterých se skládá, jsou znamenitou potravou pro mikroskopické zárodky hniloby, poletující ve vzduchu.

Z tohoto důvodu jest nutno, udržovati v sušárně teplotu as 20° a postarati se o dokonalou výměnu vzduchu. Při zmíněné teplotě vypařuje se však voda dosti pomalu, a klih, který musí následkem toho býti dosti dlouho sušen, zabírá velmi mnoho místa. Aby byla vypařovací plocha rosolových desek pokud možno největší, kladou se na motouzové pletivo napjaté na dřevěných rámech. Jakmile desky jen poněkud vyschly, sbírají se se sítí, prorážejí se jimi otvory, navlékají na provazy do věnců a dosuší se.

Ze sušírny pak vychází výrobek hotový. Další surovinou při výrobě klihu jsou kůže, při jejichž zpracování postupuje se sice podobně, jako při výrobě klihu kostního, ale oba způsoby liší se v tom, že se kožní suroviny čistí chemicky před zavářením na klihový roztok a že extrakce tuku odpadá.

Kůže se nejprve vápní, to jest zbavují se pomocí vápenného mléka všeho tuku a masa; tuky se zmýdelní a maso se z části rozpustí. Na to se surovina řádně vypere vodou a vysuší. V tomto stadiu zovou se kůže surovým klihem, a tvoří předmět obchodu.

V továrnách na klih čistí se tato surovina bud chlorovým vápnem za přidání solné kyseliny, nebo plynným kysličníkem siřičitým za přítomnosti vody. Takto vyčistěné kůže zavářejí se a zpracují dále stejně jako kosti. Klih z čistěných surovin jest vždy alespoň v prvním vývaru úplně bezbarvý.

Hotový výrobek se ještě upravuje dle přání konsumentů, a to tím, že se mu dodává lesku namočením v horké vodě a opětným usušením. Ovšem týká se toto zdokonalení pouze vzhledu, neboť lepivosti se tím klihu nepřidá.

V Čechách vyrábí klih v největším měřítku Akciová továrna na umělá hnojiva a lučebniny v Kolíně, a to ve svém pobočném závodě v Pečkách. S výrobou započato bylo roku 1883 v nepatrných rozměrech, a vyráběly se pouze druhy podřízené jakosti.

Továrna zpracuje suroviny kostní a vyrobí nyní ročně 800.000 — 1,000.000 kg klihu. Dobrou kvalitou pečeckého výrobku vytlačeny byly klihy dříve k nám ze Štýrského Hradce dovážené tak, že ze zdejších trhů téměř vymizely. Z Francie dováží se již jen nejjemnější druhy kůžičkové a gelatina.