Těžký život Boženy Němcové, zakončený zklamáním nad vydáním knihy Babička

Božena Němcová.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Smutné vzpomínání.

4. února vzpomínáme narození spisovatelky Boženy Němcové před 109 lety. Smutná je to vzpomínka, vždyť velká tato žena jen pro bolest a utrpení si přišla na svět. Její život byl jediným řetězem žalu a běd, žádná bolest nebyla jí neznámá.

Krásné její dětství a dívčí léta doma v Ratibořicích s nezapomenutelnou babičkou ztrácí se při srovnání s trudným životem, který jí již sňatkem započal.

Byla donucena provdati se za muže o 15 let staršího, za finančního respicienta Josefa Němce. Prosby její i otcovy byly marny. Matka ji již viděla zaopatřenou, byla neoblomná a k sňatku radila i babička, která si Němce oblíbila pro jeho vlastenectví.

Tak vdává se sedmnáctiletá 12. září 1837 v České Skalici proti své vůli s duší plnou snů a ideálů a sňatkem tím nastává jí trnitá cesta životem. Josef Němec nebyl zlý, ale horkokrevný, prudký a těžkou službou unavený. Tak z těžkého ovzduší doma, kde ji tísnil matčin chlad a přísnost, dostala se Němcová do těžšího.

První místo, kde se Němcovi usadili, byl Červený Kostelec a zanechal v duši Němcové hluboký dojem. — 1. května roku 1838 byl Němec přeložen do Josefova, kde sloužil za 44 krejcarů denně. Němcová cítila se nešťastna a již v prvním roce manželství byla odhodlána odejít od muže, ale zabránilo jí v tom blížící se mateřství.

Josef Němec byl pro své národní přesvědčení stále stíhán a roku 1839 suspendován. Jmenování, které stále očekával, bylo zrušeno. Za to, co v úřadě vytrpěl, mstil se ženě. Byl k ní hrubý, ba surový, k dětem přísný, nelaskavý.

Teď teprve uvědomuje si Němcová zcela následky sňatku bez lásky. Ztrácí všechny iluse a sny o štěstí, jimiž se jako děvče opřádala. Jedinou radostí jsou jí děti, láska k nim zachraňuje ji před zoufalstvím.

V srpnu roku 1839 byl Němec přijat do služby jako zřízenec a poslán do Litomyšle a roku 1841 přesazen do Polné. Polná bylo probudilé městečko, kde hrálo se české divadlo a scházela se česká společnost. Zde vypůjčovala si Božena Němcová z fary první české knihy, zde poznávala svoji vlast, již ji babička líčila tak milovat.

Manželé Němcovi byli si svými tužbami a duševním životem zcela vzdáleni; v posledních letech bylo manželství oběma mukou a utrpením. Jediné, co je spojovalo, bylo vlastenectví, uvědomělé češství. To Němcovou přimělo, že i svým mužem je v jedné z pozdějších básní nadšena a píše: „Čechu jsem srdce zadala, vlastence za muže mám.”

Ale nezní to upřímně, člověk musí se smutně usmát, vždyť při sňatku její srdce nepromluvilo!

Společná láska k vlasti Němcovou s mužem sbližovala a smiřovala. V Polné čítala Němcová o českém životě v Praze a od té doby byla Praha a život v ní její touhou. Toto vroucí přání došlo splnění v létě roku 1842, kdy byl její muž z namáhavé pohraniční služby přeložen do Prahy, kde byli Němcovi několik let.

V té době, 5. února roku 1848 konal se v Praze první český ples a Němcová byla šťastna mezi novými přáteli-vlastenci. K tvorbě literární ji přiměl dr. Čejka, který slyšel ji vypravovati dětem pohádky. Její způsob vypravování se mu zalíbil a radil, aby je vydala tiskem.

Tehdy změnila rodné jméno Barbora za literární jméno Božena. Pohádky její i další práce, ať Pohorská vesnice, Babička, či povídky drobnější, jsou plny soucitu a lásky k bližnímu, osvěží, potěší a nadchnou čtenáře nejnáročnějšího.

Její schopnosti literární byly velké, její styl a způsob vyprávění v té době v naší literatuře jedinečný. Tvůrčí síla Boženy Němcové slibovala ještě mnohem víc, ale starosti, bída, pronásledování ji ubíjely a ubily.

Němcová stala se v Praze Členkou vlasteneckého kroužku „Mladá Čechie” a celá se oddala snaze, přispěti svému národu. Přišla se svou láskou k vlasti a českému jazyku v době nejnepříznivější, v době krutého Bachova absolutismu, jemuž padl za oběť Havlíček a mnoho jiných — i ona se svým mužem. — Němcová našla v Praze mnoho přátel. Oddaných, věrných, i takových, kteří později, když byla vládě podezřelou a hlídána, raději se jí vyhnuli, nebo zcela zřekli.

Mezi těmi, kdož byli její krásou, duchem a obětavostí pro vlast nadšeni, byl dr. Nebeský, který Ji vedl v literárních počátcích, Matouš Klácel, zakladatel Bratrstva po vzoru církve českobratrské, do něhož se za sestru první přihlásila Němcová, pak profesoři Hanuš a Helcelet. Nebeský odcizil se brzy, Klácel později z politických důvodů přerušil vřelé styky a korespondenci, a Hanuš a Helcelet dovedli na ni vzpomínati i posměšně.

Dr. Jurenka, pro něhož naposledy vzplálo její vroucí srdce, jenž byl v jejích představách ten nejdokonalejší, též hrubou rukou přerušil všechny přátelské styky. Srdce Boženy Němcové nebylo nikdy uspokojeno, nenašel se, kdo by byl hoden dohra a krásy, kterou přetékalo. Sama přiznává: „— nenašla jsem muže, před nímž bych se mohla kořit”.

Z Prahy byl Němec přeložen do Domažlic, kde Němcová mnoho získala pro své národopisné studie a práce, pak do Všerub, do Nymburka, do Liberce — štván s místa na místo, vše pro své češství a spisovatelskou protivládní činnost své ženy.

Konečně byl poslán do Uher, na Slovensko do Darmot a Němcová přes velký mužův odpor zůstala s dětmi v Praze, aby zabránila odnárodnění dětí, které by v Uhrách jistě nastalo. — Později jela za mužem na Slovensko, kde sbírala slovenské pohádky, aby naučila Čechy znát Slováky a Slovákům aby ukázala upřímný Čechů zájem o ně. Práce pro sbratření, sjednocení československé, vydáváním slovanských pohádek, to je jedna z velkých zásluh Boženy Němcové.

Když dlela na Slovensku, roznemohl se v Praze těžce nejstarší její syn Hynek a dobrý přítel, dr. Lambl, pro ni psal. Dopis však se zpozdil — byl poslán k censuře do Pešti. Němcová výpůjčkou těžce sehnala 60 zlatých a šílená bolestí, jela s dětmi Dorou a Jaroušem do Prahy. Připravila ještě Hynka na smrt. Zemřel jí v něm syn, její pýcha a naděje, od něhož si mnoho slibovala, z něhož chtěla vychovat dokonalého člověka! V dobách těžkých dodávaly jí sílu vzpomínky na dobrou babičku, na její slova a krásný život. A z těchto vzpomínek, návratů do minula, vyrostla nám nesmrtelná „Babička”.

Celá literární tvorba Němcové byla ztěžována a znemožňována velkou bídou, nemocí její i dětí, těžkými starostmi a představami nejisté budoucnosti. Mnoho přátel se jí zřeklo, aby na sebe neupozornili rakouské úřady.

Tak také ztratila Karolinu Světlou, která jako choť profesora Mužáka nechtěla si škoditi přátelstvím s Němcovou, vládě podezřelou, ač svůj hněv sama odůvodňuje jinak. — Palacký, Purkyně, ve Vídni Šembera a Franta Šumavský neopustili Němcovou nikdy.

Když zemřel Havlíček, zúčastnila se Němcová s mužem pohřbu, Němec rozdával úmrtní listy, tištěné proti zákazu vlády a Němcová poslala trním propletený věnec. Nové „hříchy” před rakouskými úřady!

Němcovi svému přesvědčení obětovali vše. Němec byl pensionován, pak znovu přijat na milost s platem menším než pense. Nebylo peněz, dluhy rostly, život byl stále těžší. A tak měla Němcová pracovat duševně a dokud trochu mohla, pracovala. Byla stále plna důvěry, každá naděje v lepší život, každý jen zdánlivě příznivý obrat osudu, naplnily jí sny a plány a nikdy nepřestala věřit v dobro.

Nezoufala, ani když obživa celé rodiny spočívala jen na ní. A při tom nevzdávala se naděje, že bude moci dát dětem důkladné vzdělání. Těšila se, že Karel, vyučený zahradník, dostane se do Ruska, Švýcar, Anglie a pobádala ho k odborné literární práci. Doře platil Palacký francouzské hodiny a když složila zkoušku, chtěla ji Němcová dáti na učitelský ústav. Jarouše, který dobře kreslil, vypravila přes mužův odpor za těžce vypůjčené peníze na malířskou akademii do Mnichova. Ale pro velkou bídu musel se vrátit a učil se fotografem.

Se svým nakladatelem, Augustou z Litomyšle, měla stále trapné vyjednávání, prosila o zálohy a vymáhala vydání svých spisů, které měly začíti Babičkou. Boj o chleba ji vyčerpával, ponižování a prosby o půjčky ji ubíjely a přece do poslední chvíle činila velké plány pro další literární práci.

— Byla odhodlána jít sloužit, kdyby dětí nebylo, doufala, že paní Palacká by ji přijala. Své známé ve Vídni prosila, aby jí cokoli, třeba domovnictví opatřili. Nemohla z domu, neměla co obléci. Ani na jídlo nebylo. Posílala děti po známých s lístkem: „Pošlete mi kousek božího dárku”.

Uštvaná, vyděšená tušením blízké smrti, jela v září 1861 do Litomyšle prosit Augustu, aby začal s vydáváním jejích spisů. Rozčilená, zesláblá, ulehla tam a muž odvezl si ji nemocnou domů. Bývalá její krása dávno zmizela, zestárla a lékaři nevěřili v její uzdravení.

Augusta dal narychlo sázet Babičku a pražské dámy, které Němcové ztrpčovaly život pomlouváním a odsuzováním jejího soukromého života, chystaly smuteční šaty. Němcová tušila konec, spálila všechnu korespondenci. Žádnou radost, měla-li kdy jakou, nesměla mít nezkalenou.

Nesplnilo se jí ani poslední přání — vidět Babičku v krásné úpravě. Den před smrtí přinesli jí první výtisky na mizerném papíře s hrubými chybami, ve špatné úpravě. Zklamaná, roztrpčená nad tím, zaplakala.

— 20. ledna 1862 v 9 hodin večer začal smrtelný zápas a trval do šesté hodiny ranní.

V pátek 24. ledna konal se z domu „U tří lip” na Příkopech pohřeb. Slavný. Tak slavný, jak strastiplný byl život. Zpěvy, studentstvo, věnce, národní trikolory, řeči nad hrobem, za rakví kněžna Thurn-Taxisová, hraběnka Kounicová. Články v novinách. Na Vyšehradě celá kapitula, světla.

A za soumraku bylo v zem uloženo srdce, jemuž bylo rozkoší dávat a pomáhat a které samo nemělo kde spočinout!